Kam mizí láska?

Sedíme metr od sebe, a to je dál než do nebe,

možná myslíme na totéž a šeptáme si marně: kéž…

(Hana Hegerová – Kolotoč)       

Seděli v kavárně u stolku pro dva. Už si ani nevzpomínala, kdy si spolu někam vyšli.

„Už jsi to zařídila?“, zeptal se.

„Ještě ne.“

„Jsi vážně tak neschopná?“

První osten jí projel tělem.

Před nimi stály dvě kávy. Černé.

Podíval se na hodinky. Už poněkolikáté.

„Někam spěcháš?“, v hlase jí zazněla podrážděnost.

„Samozřejmě, já totiž pracuju, víš.“

„Ale…“, zmlkla.

Mlčeli. On pil horkou kávu hltavými doušky. Její zůstala nedotčená.

Rozhlédla se kolem sebe. Stolky byly obsazené, lidé se bavili, smáli, diskutovali.

Ucítila na sobě čísi pohled. Ohlédla se. Oči. Dívaly se na ni velké, prázdné oči. Jako naše láska, pomyslela si.

Druhý osten jí projel tělěm.

„Musím.“ řekl a začal vytahovat peníze.

„Nemusíš!“, vykřikla.

Vrhl na ni znepokojivý pohled.

Položil jí ruku na rameno: „Opravdu musím.“

Vyšli z kavárny a chvíli kráčeli vedle sebe a přesto každý sám.

Zastavili na místě, kde se jejich cesty rozcházeli.

„Přijdu večer…snad." ,řekl.

Mlčela. Odcházel. Dívala se za ním. Ani jednou se neotočil.

Třetí osten jí projel tělem.

Vydala se svým směrem. Prázdná. Dutá skořápka, která automaticky klade nohy před sebe.

Protože vlhkost v očích jí brání vidět na cestu.