Jezero

Loďka byla malá, vratká, hrozilo, že co nevidět do ní začne zatékat. Muž pomalu vesloval a pozoroval ženu sedící naproti. Byla neklidná, nelíbilo se jí, že jsou tak daleko od břehu. Začínala je obklopovat mlha.

Muž myslel na slova, která mu dnes vmetla do tváře.  Neměla je říkat, neměla. Ponížila ho. Nedal na sobě nic znát, ale ta slova se ho dotkla příliš. A ona měla v očích triumf, když je pronášela.

Celý den přemýšlel, jak se jí pomstít, ponížit ji za to, co vyslovila. Až pozdě odpoledne, při pohledu na jezero v odpoledním slunci, dostal nápad. To je ono, pomyslel si. Rty mu zvlnil úsměv.

Pozval ji na projížďku loďkou. Viděl, jak sebou trhla. Bála se vody, neuměla ani plavat. Přestože žili léta u jezera, nikdy do něj nevešla víc než na pár kroků. Ale cítila se provinile, ublížila mu. A tak souhlasila.

To se stalo víc jak před hodinou. Teď byli v půli jezera, stmívalo se, ochladilo se. Mlha pomalu klesala, zalézala jim pod nehty, pod oblečení. Vlhké vlasy se jim lepily na čelo. Chtěla se vrátit. Kéž by nikdy nesouhlasila. A on se usmíval.

Náhle se loďka zakymácela. Trochu ho to znepokojilo. Nefoukal vítr a hladina byla klidná a nehybná. Pohlédl na ženu. Byla polekaná. Možná…Nestačil dokončit myšlenku a loďka se znovu rozkývala. Víc než předtím. Vrátíme se, řekl, a začal loďku stáčet ke břehu. Jakási síla mu však vytrhla vesla z ruky. Ta vyletěla do vzduchu a obloukem spadla na hladinu daleko od loďky.

Žena začala křičet, nepřirozeně vysokým hlasem. Projížděl mlhu jako ostří nože. Muž byl vyděšený. Ocitli se v pasti. Příliš velká cena za jeho pomstu.  Loďka se prudce rozhoupala. S každým zhoupnutím se do loďky vlila voda. Muž a žena se na sebe beze slov dívali. Oba toužili něco udělat, utéct.  Voda v lodi stoupala. A oni jen seděli neschopní se pohnout.

Loďka se přestala kymácet. Pomalu se potápěla.  Žena a muž se dotkli pohledem. Voda dosáhla příliš vysoko. Ponořili se. Jak padali hloubkou, dívali se ke dnu. A tam to spatřili. V nevýslovné hrůze se vzdali všech nadějí.