Chodba

V okamžiku, kdy se probudil, netušil kde je. Ležel na zádech a nechápal, co se stalo. Kde je? Co se děje?

Nepamatoval si nic z toho, co se událo, než ztratil vědomí. Zrychleně dýchal, snažil se zaostřit, aby viděl, kde se ocitl. Trvalo, než si jeho zrak přivykl na tmu. Cítil, že je v úzkém prostoru a zároveň vnímal proud vzduchu. Pomalu se postavil. Natáhl ruce, na jejich šířku nahmatal vlhkou kamennou zeď. Z obou stran. Vztáhl ruce nad sebe a těsně nad hlavou ucítil oblouk stropu. Je v tunelu? V podzemní chodbě? Netušil. Ještě ho neobestřel strach, byl jen zmatený. Vykročil. Pomalu, opatrně našlapoval. Krok za krokem.

Uviděl cosi bílého, přes celou šíři chodby. Jak se přibližoval, pochopil, že je to plátno, promítací plátno. Před ním stála židle. Obyčejná, dřevěná židle. Posadil se na ni a zadíval se na plátno. Neviditelný promítač nasadil kotouče, spustil film. Divný film. Bez děje. Bez herců. Na plátně se objevovali lidé, muži, ženy i děti, defilovali před ním. Poznával je. Byli to ti, kterým ublížil, podvedl je, zradil, ranil, zabil. Každý z nich se zastavil a díval se na něj. Ale jak se na něj dívali! Jejich oči v sobě neměly nenávist ani prosbu. Byly lhostejné. Zmocnila se ho čirá hrůza. Protože lhostejnost ho děsila, vždy vzbuzoval pohrdání, vztek nebo strach a úzkost. Nikdy lhostejnost. A teď viděl tolik lhostejných pohledů, bez zájmu na něj shlíželi, nic pro ně neznamenal.

Prudce vstal a vrhl se na plátno, bušil pěstmi do postav na něm, zatínal nehty do jejich tváří, úpěl, řval, proklínal je. Sesul se vyčerpán na kolena, sepjal ruce, vzlykal. Náhle se plátno vzňalo, plameny zachvátily postavy ve filmu, kusy hořícího plátna klesaly k zemi. Vrávoravě se postavil a začal utíkat. Klopýtal, padal, ale běžel. V dálce uviděl slabé světlo. Zrychlil, oči upíral k světelnému bodu. Už tam bude, za okamžik.

Vběhl do světla. Vysílen upadl. A vtom uslyšel hlas. Hlas temný jako strach. „Neexistuje jediný tvor, pro nějž něco znamenáš. Nikam nepatříš. Jsi nikdo. Nedočkáš se.“ Bílým světlem projel nelidský řev.

Trhl sebou. Prudce dýchal. „Byl to jen sen.“, zašeptal úlevně. Natáhl paži k nočnímu stolku, aby rozsvítil lampu. Ruka máchla do prázdna. Zkusil to ještě jednou a prsty se dotkly vlhkého kamene. Srdce se o překot rozbušilo. „Ne…“ „Ne!“