"Poezie nepřichází tajemství vysvětlit, poezie přichází na tajemství upozornit." (Ivan Diviš: Poslední básně)
U stolku v kavárně seděli dva muži. Mezi šálky od kávy a sklenicemi s vínem ležely noviny otevřené na straně čtyři. Ti muži byli literární kritici, říkejme jim První a Druhý. Skláněli se nad stranou čtyři v Literárních rozhledech a tiše diskutovali o verších z chystané Básníkovy nové sbírky. Mladý kritik, První, byl nadšených příznivcem Básníkovým, miloval náznaky a jinotaje v jeho verších. Starší kritik, Druhý, byl střízlivější ve svém úsudku, ale měl Básníka rád, protože jeho básně byly vždy, i přes metafory, personifikace a epitetony, čitelné a průzračné.
Dnes však oba muži seděli zamračeně nad básní. „Je to velmi znepokojivé, co říkáte, kolego?“ otázal se Druhý.
„Souhlasím…ta slova mě děsí! Možná je to varování.“ přemýšlel První.
„ Snad se mýlíme, kolego.“ pronesl nejistě Druhý.
„To bych byl rád, ale Básník nikdy! nepoužívá takové výrazy!“ zvýšil hlas První.
„Sedíme tu už hodiny a k ničemu jsme nedošli.“ řekl odevzdaně Druhý.
„ Myslím, že bude nejlepší, zeptat se přímo Básníka. Tamhle sedí.“ navrhl První.
Kritici se tedy odebrali k Básníkovu stolu a přednesli mu svůj problém. Básník je pozorně vyslechl.
„Dobrá, pánové, dám vám na výběr dvě možnosti.“ řekl Básník. „Jeden můj dobrý přítel říká: nejistota je nepříjemná, jistota je však strašná. Ten z vás, který si vybere nejistotu, ten se sice nikdy nedozví ,co chtěl básník říci´, ale ponechá si prostor pro představivost, zůstanou mu otevřeny všechny možnosti . Ten, který zvolí jistotu, se dozví pravý důvod, proč vznikla má báseň, ale už nebude cesty zpět. Jaká je tedy vaše volba?“
První se usmál a řekl:“ Ponechám si nejistotu a s ní zároveň i možnost přemýšlet a zapojit fantasii. Vždyť to mám právě u vás, Básníku, tak rád.“
Básník pokýval hlavou.
Druhý řekl: „Volím jistotu, ta je součástí mého života. Chci vědět, nejistotu bych neunesl.“
Básník se na Druhého dlouze zadíval. Neznatelně pokrčil rameny, naklonil se a zašeptal muži cosi do ucha. Druhý zbledl, roztřásly se mu ruce a trhaně promluvil: „Ale…to snad…to je přece…“
„To je jistota.“ dokončil pomalu Básník. Kývl na číšníka, zaplatil útratu, nasadil si klobouk a odešel z kavárny. Zanechal oba muže s jejich rozhodnutími.
Básník kráčel po chodníku teplým, slunným dnem. Neusmíval se.
(pro Honzu)
