Básník

"Poezie nepřichází tajemství vysvětlit, poezie přichází na tajemství upozornit." (Ivan Diviš: Poslední básně)

U stolku v kavárně seděli dva muži. Mezi šálky od kávy a sklenicemi s vínem ležely noviny otevřené na straně čtyři.  Ti muži byli literární kritici, říkejme jim První a Druhý. Skláněli se nad stranou čtyři v Literárních rozhledech a tiše diskutovali o verších z chystané Básníkovy nové sbírky. Mladý kritik, První, byl nadšených příznivcem Básníkovým, miloval náznaky a jinotaje v jeho verších. Starší kritik, Druhý, byl střízlivější ve svém úsudku, ale měl Básníka rád, protože jeho básně byly vždy, i přes metafory, personifikace a epitetony, čitelné a průzračné.

Dnes však oba muži seděli zamračeně nad básní. „Je to velmi znepokojivé, co říkáte, kolego?“ otázal se Druhý.

„Souhlasím…ta slova mě děsí! Možná je to varování.“ přemýšlel První.

„ Snad se mýlíme, kolego.“ pronesl nejistě Druhý.

„To bych byl rád, ale Básník nikdy! nepoužívá  takové výrazy!“ zvýšil hlas První.

„Sedíme tu už hodiny a k ničemu jsme nedošli.“ řekl odevzdaně Druhý.

„ Myslím, že bude nejlepší, zeptat se přímo Básníka. Tamhle sedí.“ navrhl První.

Kritici se tedy odebrali k Básníkovu stolu a přednesli mu svůj problém. Básník je pozorně vyslechl.

„Dobrá, pánové, dám vám na výběr dvě možnosti.“ řekl Básník. „Jeden můj dobrý přítel říká: nejistota je nepříjemná, jistota je však strašná.  Ten z vás, který si vybere nejistotu, ten se sice nikdy nedozví ,co chtěl básník říci´, ale ponechá si prostor pro představivost, zůstanou mu otevřeny všechny možnosti . Ten, který zvolí jistotu, se dozví pravý důvod, proč vznikla má báseň, ale už nebude cesty zpět. Jaká je tedy vaše volba?“

První se usmál a řekl:“ Ponechám si nejistotu a s ní zároveň i možnost přemýšlet a zapojit fantasii. Vždyť to mám právě u vás, Básníku, tak rád.“

Básník pokýval hlavou.

Druhý řekl: „Volím jistotu, ta je součástí mého života. Chci vědět, nejistotu bych neunesl.“

Básník se na Druhého dlouze zadíval. Neznatelně pokrčil rameny, naklonil se a zašeptal muži cosi do ucha. Druhý zbledl, roztřásly se mu ruce a trhaně promluvil: „Ale…to snad…to je přece…“

„To je jistota.“ dokončil pomalu Básník. Kývl na číšníka, zaplatil útratu, nasadil si klobouk a odešel z kavárny.  Zanechal oba muže s jejich rozhodnutími.

Básník kráčel po chodníku teplým, slunným dnem. Neusmíval se.

 (pro Honzu)