Popelka

Toulal se, tápal okolo rašeliništních rybníčků, snad bych se i potápěl. Získával naději kolem horských, zasněženě meandrujících potůčků.   

Zkoušel to na běžkách sám si tvoříc stopy ve sněhu místy sahajícím po kolena. Dokonce sněžnice stvořil a bloudil v hlubokém sněhu, věříc že ji  potkám.

Šlapal do výšin s očima zaostřenýma  hluboko pode mnou  pozoroval  krajinu a pevně věřil, že spatřím siluetu koně s jezdcem.

Popelku na Juráškovi i s Tajtrlíkem. Toulal se ve dne, při západu, při svítání.

Popelka se zjevila, i s Tajtrdlíkem. Bytí  dostalo novou dimenzi. Existence se naplnila světlem, sluníčkem. Byla  plna naděje. Nejde popsat nepopsatelné.

Běží, sníh třpytící se pod kopyty, ve sluníčku  zjevuje se její krása. Krásná symbióza - Popelka a Jurášek.

Pak se zjevil, hlava se zamotala, den se stal nocí, světlo tmou, vločka kroupou.

Kamarat od Tatier.

A je to v riti.

Vzpomínka na zlatavé podzimní a zimní Krušné hory ve spolupráci s instrumentální skladbou  Fields of gold