Mít svou Vážku...

Tak kterou si vybrat? Modrookou, či s kukadly zelenkavými, či kombinaci obou barev? Nebo s očima hnědýma jak rašeliništní rybníčky? Jsem na vážkách.

Vážky jsou povětšinou modrooké, stále se culící, avšak neposedné krasavice. Jak však fotit tyto fešandy? Myslel jsem si že zachytit letící vážku je obtížné, ale až tak náročné to není.
Popíši svůj subjektivní pohled jak na ně. Možná existují sofistikovanější způsoby, ale já na to šel nikoliv od lesa, ale od břehu rašeliništního rybníčku. Když se zadíváme na pohyb vážek, tak zjistíme, že často kopírují břeh a ač máme pocit že jsou stále v pohybu, tak na určitých místech jako by zabrzdili a byly na okamžik bez pohybu.
A právě nad tato místa, pokud možno co nejblíže k vodě si sedneme a čekáme. Je spolehlivější být zaměřen na určité místo, kam určitě přiletí než korzovat s fotoaparátem po celém břehu. Však ona si nás najde.
Mé nastavení fotoaparátu bylo na nejnižší možnou clonu, s časem co nejkratším, který jsem se ale nesnažil o moc zkrátit citlivostí ISO, aby nedocházelo k zrnitosti při výřezu obrázku. Zaostřeno bylo na místa, kde by se mohla vážka objevit, se sériovým snímáním. Zaostřoval jsem tedy buď manuálně nebo v automatickém režimu, ale s blokací ostření na předpokládané místo s vážkou. Snažme zároveň využívat sluníčka, i tím se zkrátí čas pro otevření clony. A čekat. A fotit.
Prostě jako si rybář počká na sou rybku, čekal i já na svou vážku. A to si říkám o rybářích, že jsou to cvoci.. :-).
Chtěl bych poznat modrookou, stále usměvavou, nikoliv však přelétavou. Byla by mou Vážkou.