„Tenhle den bude jednou státní svátek,“ pravil můj bývalý muž, když do sebe před třiadvaceti lety kolem deváté večer roztřesenou rukou lil druhou becherovku. „A my ho budeme vždycky slavit!“
David to řekl v jedné hospodě kus od Národní, do které jsme tenkrát v těžkém šoku zapadli. Měl samozřejmě pravdu, 17. listopad se stal svátkem svobody a demokracie, ale nějak nám za ta léta zevšedněl.
„Nekritizujte režim, který jste nezažili,“ vzkázala prý tento týden jihočeská radní pro školství studentům, kterým se nelíbí, že právě školství budou obhospodařovat komunisté. Mně se to také nelíbí. Podepsala jsem petici jihočeských učitelů, ale nevím, co bych mohla udělat více. Přestat učit o nacismu? Ten jsem nezažila zase já.
Proto si k svátku věnuji několik vzpomínek na 17. listopad 1989
Nejhezčí chvíle z celého průvodu – určitě cesta po nábřeží. Tam byl průvod nejmohutnější, tam vystupovali lidé z tramvají a křičeli: “Už to začlo!“ Vzpomínáte?
Nejděsivější moment – štěkání psů chvíli před zásahem.
Nejdojemnější okamžik – když jsme těsně před začátkem obuškového tance zjistili, že se kolem nás na třech čtverečních metrech tísní asi pět kamarádů, po kterých jsme se celý večer porozhlíželi. Ahoj, Michale, Petře, Honzo, Martino, Johanko…jak se máte?
Nejdramatičtější minuta – když jsem se dostala mezi dvě auta a bála se, že je dav přimáčkne k sobě. Naštěstí jsem nikdy nezažila tak disciplinovaný dav. Nikdy.
A samozřejmě nejemotivnější vteřina – pohled do očí pod červeným baretem. Ta rána obuškem přes ledvinu už byla už jen povinný přídavek.
Nejsem sentimentální. Jen trochu naštvaná. Lidé mají velice krátkou paměť a 17. listopad si dnes přivlastňuje kdekdo. Politici, odboráři, neziskové organizace…
Ale je to především svátek studentů. Těch z roku 1939, kteří v den vzniku Československé republiky demonstrovali proti nacistům a byli potom odvezeni do koncentračních táborů. A těch z roku 1989, kteří, přesvědčeni, že se jim 17. listopadu nemůže nic stát, chtěli dojít až do centra Prahy a zapálit svíčku pod koněm knížete Václava.
Z té první generace jsou naživu už jen tři lidé. Ale na Národní nás v roce 1989 bylo podle odhadů asi deset tisíc. Zraněných zaregistrovaných studentů je přes pět set. Ne všichni šli k lékaři.
To je pořád slušné číslo. Paměť máme dobrou. A režim, proti kterému jsme se postavili v roce 1989, bude většina z nás kritizovat a odmítat dál. My jsme ho totiž zažili! Prošli jsme školou totality a reálného socialismu. Víme, kolik lidských životů má na svědomí.
A nebyli jsme děti, když ten hnus skončil.
Všechno nejlepší k svátku, milí spolužáci z Národní.
NEVERMORE!
