Nejsem teolog ani učitel náboženství. Jen češtinářka, která už čtrnáctý rok učí na církevní škole. Pokřtili mě jako mimino, kostel jsem v dětství navštěvovala s babičkou a k přijímání začala chodit až po narození prvního dítěte.
Ležela jsem tenkrát v porodnici pět měsíců, a když jsem v noci nemohla číst, modlila jsem se, aby to konečně vyšlo. Po prvním potratu v šestém měsíci byly modlitby to nejrozumnější, na co jsem přišla. A byly účinné. Dostala jsem se do rukou citlivého lékaře, který si věděl rady s mou psychikou. Byla jsem obklopena láskou a snad poprvé v životě se cítila naprosto bezpečně. Chum se narodil v jedenačtyřicátém týdnu těhotenství a já ani chvíli nezaváhala - kamarád mě zavedl za moudrým knězem, který nejdříve pokřtil syna a potom mě připravil k prvnímu přijímání.
Od té doby patřím k "praktikujícím" katolíkům a nikdy jsem o své volbě nepochybovala.
Jsem docela vděčná za roky, kdy jsem poznávala jiná náboženství, kdy jsem se racionálně hádala s Bohem a odmítala přijmout jeho autoritu, kdy jsem milovala Gándhího a chtěla být hinduistou, kdy jsem četla Kazantzakise a prala se spolu s ním s božskou podstatou Krista.
Především jsem však vděčná za svá riziková těhotenství, která mě v mém hledání popostrčila a přivedla mi do cesty lidi tolik zásadní pro můj život. V žádném chrámu jsem se nikdy nemodlila tak vroucně jako v jedné porodnici nad Vltavou. Tam jsem pochopila smysl tři křesťanských ctností - lásky, víry a naděje.
V poslední době čtu (i tady na blogu) stále častěji ostré útoky na principy křesťanství. Zvlášť teď, o Vánocích, se mírně namnožily. Vím, že mají někteří lidé problém s církevní institucí či některými jejími představiteli. Chápu, že ,mnohým v hlavě utkvěly komunistické kapitoly o negativní roli církve v dějinách. S tím se musí poprat i mnozí křesťané - a musí k tomu použít svůj rozum, najít správné argumenty. Víra je dar, nikoli opiové doupě, v němž zapomenete na všechny problémy světa.
Není mi ovšem jasné, proč se opět, jako za časů komunismu, tolik lidí začíná opírat do samotných principů křesťanství. Proč je jeden z nejsilnějších a nejpravdivějších příběhů světa, myslím ten Kristův, který se v různých podobách stále vrací a v němž během života hrajeme různé role (vždyť každý člověk, který se o něco snaží, zažije chvíle slávy i zavržení a my, pokud zrovna nejsme v té roli zásadní, míváme na vybranou - můžeme ho podpořit, opustit, nebo i zradit za třicet stříbrných) označován za pohádku, mýtus, roztomilý příběh pro děti - v tom pejorativním slova smyslu,.
A proč se to tak výrazně děje právě o Vánocích.
Nechci nikomu vnucovat svou víru a přesvědčení. Ke svým názorům jsem dospěla na základě životní zkušenosti, lásky, četby, přemýšlení a rozhovorů s lidmi, jichž si vážím.
Ale současně prosím ty, kteří mají názory odlišné, aby ke křesťanství přistupovali alespoň s úctou. Aby respektovali fakt, že věřící lidé také používají rozum. Že to nejsou malé děti ani o berličky se opírající chudáčci, kteří nemají na vybranou.
Aby alespoň připustili, že evropská literatura, filosofie, hudba i výtvarné umění by bez křesťanského základu vypadaly zcela jinak.
Že příběhy, které stojí u zrodu judaismu a křesťanství, přetrvaly věky proto, že jsou silné a pravdivé - jinak by už dávno skončily v propadlišti dějin i literatury.
Děkuji a přeji krásný nový rok.
