Tak zase máme svatého Václava, den české státnosti. Ale Václav byl také panovník vzdělaný. A já jsem se dnes nějak mimoděk přenesla na totalitní FF UK. Zajímá vás, co nás tam tenkrát učili? A jak s námi zacházeli? Nevermore.
Z deníku mé sestry Barbory - 21. červen 1989:
Blondýnka, která mi dnes na chodbě Filosofické fakulty UK rvala z ruky index, je nápadně podobná mé oblíbené panence z dětství. Panenka se jmenovala se Líza, měla zlaté lokny, řasy jako vějíře a čekala na mě pod stromečkem o mých čtvrtých Vánocích spolu s koloběžkou a chlupatým pejskem na baterky.
Tahle blonďatá hračka se ovšem pyšní hrdým titulem docentka české literatury a s mým dětstvím nemá společného vůbec nic..
„Okamžitě mi to dejte, nebo uvidíte, jak s váma zatočim!“
….
Literatura dvacátého století je důležitá zkouška.
Věděla jsem to, když jsem se poctivě prokousávala doporučenými i nedoporučenými tituly, předpokládajíc, že na ty druhé se mě nikdo nikdy nezeptá. Číst Durycha, Demla a Čepa jsme tiše mohli, ale hovořit zase budu o Vančurovi, Olbrachtovi a Fučíkovi. Chraň Bůh, abych jen naznačila, že máme v knihovně Škvoreckého a Valentu. Alespoň že Seifert je po té nobelovce mlčky trpěný…
….
Vždycky před zkouškou mám pocity závodního koně na startovní čáře. Vlastně se docela těším, až spadne praporek a zazní výstřel a já ze sebe setřesu stres posledních dní, chci už ten závod mít za sebou a s čistou hlavou jít na procházku Prahou nebo se jen tak loudat po antikvariátech a prohrabávat regály s beletrií.
Hlavně ať se mě neptají na sbírky socialistických básníků, modlila jsem se ještě na chodbě. Každý z těch poetů povinně vydává jednu knihu ročně a zapamatovat si jejich jména dokáže snad jen docentka Postlová, která s nimi obětavě na Dobříšském zámečku hrává ping-pong.
Vybyla jsem na mladého, obrýleného asistenta v umělohmotném společenském oblečku. Na katedře literatury jich působí asi pět a všichni se na první pohled podobají svému nedostižnému šéfovi jak vejce vejci. Při bližším ohledání však celkem slušně komunikují.
„Ukažte mi četbu, povězte mi něco o Čapkových románech, á, vy jste četla tuhle monografii, no výborně, pohovořte na téma…“
Hovořili jsme o různých tématech asi půl hodiny. Asistent se tvářil vlídně a už už natahoval ruku po indexu…
„Jardo, kde je ten zápis porady z minulýho tejdne,“ ozvalo se nečekaně ode dveří.
Zlatovlasá docentka Postlová v dívčích šatečkách z bleděmodrého krimplenu se razantně dožadovala pozornosti svého poddaného. Ráda nosila pastelové barvy a blankytná modř byla její nejoblíbenější.
Změřila si mě netečným pohledem. Asistent zděšeně doběhl k oknu a počal přehazovat kupy papíru na velikém kancelářském stole. Když příslušný dokument našel, panovnice mu ho důstojně vyškubla a bez jediného slova díků zamířila ke dveřím.
„Máte tu dost rušno,“ špitla jsem polohlasem a šibalsky mrkla na zpoceného asistenta. Zřejmě v nepříčetnosti.
Přísahámbůh, mrkl na mě taky.
Paní docentka ztuhla a sošně k nám znovu obrátila svá krimplenová ňadra. Skřípavý hlas výrazně neladil s jejím panenkovským vzezřením.
„Můžeš jít, Jardo, já si tuhle slečnu dodělám!“
Asistent se zvedl a bez jakékoliv známky protestu spěšně opustil místnost. Podlaha pracovny se pode mnou začala nebezpečně houpat.
Vždycky mi naši říkali, kam mě dovede ta moje nevymáchaná…
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Žádná četba, žádné monografie, žádná diskuse. Jen otázky, data a ironicky povytažené obočí.
„Vyjmenujte mi naše socialistické básníky střední generace. A jejich sbírky. A pokuste se nic nevynechat, slečno..."
A byla jsem v loji...
(úryvek je z povídky Moje sestra Barbora zápasí s větrnými mlýny)
