„A teď prosím snoubence, aby si vyměnili prstýnky.“ Moje sestra Evelýna plavným pohybem hmátla do plastikové krabičky, kterou jí pohotově přistrčila její ošklivá svědkyně. Všechny Evelýniny kamarádky byly ošklivé, aby lépe vynikla Evelýnina neobvyklá krása.
Potom navlékl Evelýně prsten i ženich a rozechvěle mou mladší sestru políbil.
„Ta mrcha ale umí vypadat zamilovaně,“ šeptla jsem rozzuřeně Pavlovi.
„Tsss!“ napomenul mě důrazně. V kostele byla skvělá akustika a Pavel, ať už prožíval cokoliv, měl na tváři masku dokonalé vyrovnanosti. Ještě před měsícem kvůli Evelýně plakal na politých hospodských stolech a polykal tuby rohypnolů.
Moje mladší sestra Evelýna byla typická femme fatale. Krásná jako jitro a nebezpečná jako masožravá orchidej. Už v pěti letech systematicky nahlodávala mé skromné ženské sebevědomí
„Tyhle šaty jsou ti skoro malé, Hedviko,“ říkala maminka často a zálibně si přitom prohlížela nějaký oblíbený kousek mé garderoby. „Dáme je Evelýnce, jí budou určitě slušet.“
Tak Evelýnka dědila a všechno jí ohromně slušelo. Moje šaty, moje kalhoty, moje svetry, moji kamarádi. Pak ji to čekání přestalo bavit.
„Už tě nemiluju,“ oznámil mi jednou na gymplu spolužák Olda. Nevěřícně jsem na něj vytřeštila oči, chodili jsme spolu sotva měsíc a naše dotyky byly zatím velmi nevinné. „Jak si včera nebyla doma, přišla mi otevřít tvoje sestra Evelýna. Člověk by asi neměl dělat kompromisy, Hedviko!“ Olda pro mě byl vyřízená záležitost, ale Evelýnu jsem těžko mohla škrtnout ze života. Byla v něm usazená jako veliký, naducaný Buddha. Zamykala jsem skříně a držela Evelýnu stranou všech potenciálních otců svých dětí. Marně. Vždycky si našla skulinku a kradla dál jako o závod.
Začínala jsem uvažovat o vraždě. Ale pak Evelýna konečně našla svoji lásku s velkým L a dala se na pokání. Nebo to tak alespoň chvíli vypadalo.
Farář právě požehnal novomanželům a v uličce se rovnali gratulanti. Nasadila jsem ten nejsladší svatební úsměv a familiérně se zavěsila do Pavla. Brečet můžu až po představení.
Když Evelýna před dvěma lety Pavla potkala, změnila se k nepoznání. Takřka přes noc z ní matka příroda vykouzlila vlídnou, přátelskou sestřičku z dívčích románů. Taky mi přestala drancovat šatník. Nějak jsem tenkrát polevila v ostražitosti a pozvala ji i s Pavlem na večírek k Tomášovi.
Tomáš byl polobůh. Hvězda našeho kruhu. Ztepilý, krásný, na kytaru drnkal k uzoufání sladce. Však ho ta zmije jedovatá taky nepřehlédla.
„Kdo je tamhleten vysokej v rohu?“ špitla úlisně, jen vkročila do dveří. Když ke své spokojenosti zvěděla, že hostitel, okamžitě roztáhla svá motýlí křídla. To už mi můj osudný omyl začínal docházet. Pak jsem se opila a pozvracela Tomášovi záchod.
A teď tu stála Evelýna v bílém, s kyticí žlutých růží v náručí, a vedle ní se usmívala moje Láska s velkým L, oba navěky spojeni nerozlučným poutem manželským. Kousala jsem se do rtů, dýchala zhluboka a snažila se působit dojmem vyrovnané svatebčanky. Mít tak odvahu ty hadry z ní strhat, rozdupat a nacpat i se závojem do nejbližší popelnice…
„Děkuju, Hedviko, je to od tebe milé, opravdu, jsi báječná sestra…“
Stála jsem před Evelýnou a tvářila se obřadně. Štrůdl svatebních hostů mě popostrčil k Tomášovi a můj nový švagr mi uštědřil bratrský polibek. Hlava se mi zatočila, kolena podlomila…A kostelem sladce zněly andělské tóny Ave Maria…
V hotelu na obědě nás bylo čtyřicet. Máma se dmula pýchou, táta tonul v dojetí a teta Jarmilka, elegantní jako obvykle, mi nenápadně naznačila, že když se mladší sestra vdává dřív než starší, měla by se nad tím ta starší přinejmenším zamyslet.
„Je to vážně pěknej kluk, ten Tomáš. Že si je seznámila, říkala Evelýnka. No, dobře děláš, Hedviko, že se do vdávání nehrneš, nejdřív hezky dostuduj, zařiď si existenci, a pak uvidíš. To víš, v dnešní době se ženská musí ohánět, aby jí někdo nepřeskočil.“
Polkla jsem zběsilé zaúpění a nalila do sebe becherovku. Možná, když se opiju, budu se na to všechno dívat z jiné perspektivy. Vytáhnu odněkud zbytky sesterské lásky. Kráva. Proč musí vždycky dostat to, co chci já.
„Nepřežeň to,“ šeptl mi za zády Pavel a starostlivě přede mě postavil sklenici s kolou. Můj anděl strážný! Možná cítí, že brzy vybuchnu, že mi žhavá láva pomalu vystupuje trávicím ústrojím až k hrtanu…
„Taky mě to mrzí, Hedviko. Mám Evelýnu pořád rád, ale nemůžeme přece skuhrat do smrti!“
„Tobě se to mluví! Ty to nemáš v rodině! Ty budeš ten starej dobrej kamarád, co jí zobe z ruky a zvedá sebevědomí! Tohle vona umí, mrcha jedna studená.“
Asi jsem to přehnala. Pavlovi ztuhly rysy a rozpačitě se odvrátil. Jako bych byla nemocná. Můj poslední spojenec sedá do záchranného člunu a opouští potápějící se kocábku.
„Moc jí to sluší, viď. Vypadá jako princezna.“
Táta se vždycky mohl z Evelýny zbláznit. Nikdy jí nedal ani pohlavek, stačilo, aby na něj koukla těma svýma baziliščíma očima a byl hned na měkko. Možná kvůli té operaci v dětství. Ale co, dopadlo to dobře. Tak co ze sebe pořád dělá chudinku? Já jsem chudinka! Kopla jsem do sebe další becherovku. Tatínek dál plácal nesmysly.
„Ona je taková bezbranná citlivka, zaplaťpánbůh, že bude mít tak hodnýho muže. Ty si úplně jiná, Hedviko, ty se umíš se životem poprat, ale Evelýnka, o tu jsem se vždycky bál. No, snad s ním bude šťastná? Říkala, že je ti moc vděčná, žes ji s Tomášem seznámila. Že ti to nikdy nezapomene.“
V krku mi zaskočil šunkový chlebíček. Naštěstí zrovna přicupitala teta Jarmilka a odvlekla tátu na parket. Evelýna s Tomášem už pluli sálem jako párek bílých labutí. Tančili i ženichovi příbuzní. Jen já jsem seděla nasupeně u stolu jako odstrčená opelichaná husa.
Písnička dohrála, svatebčané se vrhli zpátky ke stolům a vedle mě se zčistajasna objevila sama Evelýna. Její měkký, jakoby ojíněný výraz šťastné nevěsty najednou vystřídala kárající maska, kterou si Evelýna schovávala jen pro naše láskyplné sesterské debaty.
„Cos to, prosimtě, Pavlovi zase napovídala? Je z tebe úplně vyřízenej! To se nemůžeš ovládat aspoň na svatbě, Hedviko?“
Vytřeštila jsem na ni oči. Pavel mě taky zradil! Nikdo mi nezbývá, jsem prokletá a bude ze mě zahořklá stará panna! Dostala mě, Evelýnka, zase mě dostala!
„Stejně ste spolu nechodili! Tomáš řikal, že ti dal jednou pusu na rozloučenou, a ty vyvádíš, jako bych ti přebrala manžela! Tak už se uklidni, Hedviko, nikdo na ty tvý hysterický scénky neni zvědavej!“
Mluvila tiše, věcně, rozhodně. Na tváři už zase měkký úsměv šťastné nevěsty. Dokonalá Evelýnka.
Nevím, co mě to tenkrát zvedlo ze židle. Asi ty becherovky. Zaječela jsem jako podříznutá myš, plivla po ní svým bezbřehým zoufalstvím a narazila jí na hlavu veliký tác se zbytkem krémového svatebního dortu.
Za Oldu! Za Pavla! Za Tomáše! Za tu modrou hedvábnou sukni, co mi ještě před týdnem pokecala jahodovou marmeládou! Ať vidí, jak vypadá pravá, nefalšovaná hysterie!
Ať ji ze sebe ta mrcha zrádná olíže!
„Hedviko! Telefon!“
Jeník stál v kuchyni, v ruce držel sluchátko a naše dvojčata zuřivě bušila vařečkami do bezbranných kastrolů a pekáčů.
„Strč je do vany, nebo uteču,“ vydechla jsem zoufale a s nadějí se přisála ke sluchátku.
„Hedviko! Tady máma. Slyšíš mě?“ Neviděla mě tři roky. Ráno po Evelýnině svatbě jsem odstěhovala svoje knihy a oblečení na kolej. Na svatbu nikdo z rodiny nepřišel.
„Hedviko, jak se máš? Potřebuju s tebou mluvit. Kvůli Evelýně.“ Už jsem chtěla sluchátko odhodit, když přiškrceně zapípalo: „Bude se rozvádět. Zhroutila se, sesypala a spolykala nějaký prášky. Nemohla bys jí navštívit? Je to přece tvoje sestra, Hedviko!“
Sluchátko jsem položila po pěti minutách. Pak jsem zavolala Pavlovi. A tetě Jarmile. Zvláštní. Svatební dort na Evelýnině hlavě už pro ně byl jen veselou příhodou z prehistorie.
Dvojčata seděla ve vaně a kvičela jako selátka. Dvě na vlas stejné holčičky, podobné jedna druhé jako vejce vejci. Jeník vypadal pobaveně. „Tonička zlobí Aničku.“
„Jen jestli to není naopak, Jeníku. Sama se v nich nevyznám.“
Pak jsem ze šuplíku vyndala dvě stejné noční košilky, na polštáře položila dvě stejné panenky a začala psát dopis pro svou krásnou sestru Evelýnu.
Možná ho jednou dokonce strčím do schránky.
