O mrtvých jen dobře, říkávala moje babička, s níž jsem jako dítě chodila do kostela. A přestože nešla pro ostrý výraz daleko, nebožtíky ctila a neřekla o nich křivého slova.
Když teď umřel Zlatý slavík, mnozí lidé prožívali téměř osobní ztrátu. I ti, kteří Božského Karla aktivně neposlouchali, uctivě smekli. Odešel umělec, zpěvák i malíř, a bylo mu dopřáno zestárnout k jisté moudrosti. Ne každému se to podaří. Zazněla nabídka státního pohřbu, dnes poněkud zmírněná. A spustily tamtamy soudružských kádrováků.
Nechci opakovat, co všechno se objevilo na sociálních sítích a v některých médiích. Ano, také mě mrzí, že nebyli se státními poctami pohřbeni třeba spisovatelé Josef Škvorecký, který udělal tolik pro českou literaturu, nebo Karel Pecka, který si odfáral jedenáct let v uranových dolech a podal o tom úžasné svědectví. Kolik světců a morálních vzorů zmizelo v bezejmenných či masových hrobech. Srovnávání lidských skutků v dnech smrti a pohřbu však má být přenecháno vyšší instanci.
Mrtvým už kádrové posudky neublíží. Těm živým však uškodit mohou. Včera paradoxně vypustili i pořadatelé megakoncertu pro Paměť národa, který se má konat 28. 10. 2019, informaci, že záměrně nezvou Jarka Nohavicu, protože dosud nevysvětlil svou registraci v archivu bezpečnostních složek StB a dovolil si převzít vyznamenání od Zemana i Putina. Kdo zažil komunistickou totalitu, nemůže nevidět její osvědčené praktiky – naznačit vinu, dehonestovat a vyloučit z pomyslně slušné společnosti.
Kde se pořád berou ti kádrováci nových generací? Kolik spisovatelů, básníků, malířů, hudebníků i obyčejných lidí už jejich metody přivedly k beznaději? Před třiceti lety jsme věřili, že v budoucnu za nás bude mluvit naše práce, že nás už nikdo nebude soudit za názor a politické i občanské postoje. Že nikdo nebude na nikoho zbytečně vytahovat selhání minulých let, protože důležité je, kam člověk dospěl a co ze sebe po všech svých zápasech udělal. Že skončilo to posuzování, hodnocení a známkování lidských charakterů prizmatem jediného správného světového názoru.
Zřejmě jsme se mýlili. Soudruzi kádrováci tu budou vždy, jen nám pokaždé osladí život jiným dryákem. A pokud to dovolíme, přijdou po umělcích na řadu novináři, učitelé, úředníci, lékaři. Protože budování krásných nových světů s jedinou správnou ideologií mají sociální inženýři všech barev pořád v popisu práce.
