Před 67 lety se v čihošťském kostele pohnul při mši kříž. Příběh faráře Toufara jako jeden z prvních osobitým stylem zpracoval J. Škvorecký. Jeho román prý naštval kdekoho - emigranty, komunisty, katolíky i jednoho dramatika...
"Byl to vysoký, rozložitý muž se šedivými vlasy na ježka, s hranatou tváří, kterou hluboké vrásky vymodelovaly do podoby staročeského sedláka. Vyčníval z kazatelny tak, že když se naklonil, dostal jsem strach, že vypadne. O zábradlí se opírala široká ruka, které chyběl poslední článek prostředního prstu - úraz u kněze neobvyklý - a druhá ruka vztyčeným ukazovákem zdůrazňovala akcenty příběhu, o němž kázal. Oba, příběh i jeho kněz, byli součástí prostomyslného, anachronického kýče...
V tom okamžiku jsem usnul. Rychle se vystřídalo několik zmatených snů, v nejhroznějším nahlédla do Hepnerovy chaty místo Gellena Ivana Hrozná a Liška na ni nestoudně vystrčila nahou zadnici. "Soudruhu Smiřický, " pravila bolestně Ivana. "Tohle jsem od tebe nečekala! Tohle mě skutečně bolí-" a z hrůzné situace mě vysvobodil prudký náraz. Otevřel jsem oči, kostelík se hýbal lesem vztyčených paží, velebníček byl divně zmenšený, najednou sotva přečníval přes okraj kazatelny, těžkopádně mi došlo, že nestojí, ale klečí, vytřeštěně zírá k oltáři a pak se křižuje, a pekelný jekot babiček, všechny najednou taky na kolenou, ruce vzepjaté k epištolní straně, z jekotu dunivý hlas muže na kazatelně: "Otče náš... !"
V tom vedle nás vyskočil turista, porazil třesoucí se Lišku, neurvale se prodral lavicí přese mě a skoro z ní vyhodil jednookou babičku... Liška drkotala zuby. "Co je?" vyjekl jsem polekaně, napůl ještě v limbu. "Profásku!" zakvílela tenounkým hláskem. "Myslíš, že to může být kvůli nám?" "Co, hergot?" utrhl jsem se na ni. Skoro mě nebylo slyšet v chorálu vetchých hlasů, jichž se zmocnila vášeň zbožnosti: "...přijď království Tvé. Buď vůle Tvá!" ječely babky jedna přes druhou a nade všemi vévodil sedlácký hlas kněze na kazatelně: "...odpusť nám naše viny..."
"Hergot, co se stalo, sakra!"
Liška mi zacpala ústa vlhkou dlaní:
"Ježíšmarjá! Neber eště méno boží nadarmo, teďka!"
Jak pominutá se začala bít v prsa a nakonec se přidala - o poznání pozadu, protože asi dobře neuměla slova - ke kurióznímu voicebandu věřících:
"A neuveď nás v pokušení...!"
J. Škvorecký: Mirákl
Škvoreckého román srovnává DVA zázraky. Zázrak čihošťský a "zázrak" Pražského jara. A ačkoli je autor jedovatý, ironický, sarkastický a nešetří téměř nikoho, farář Doufal je v panoptiku českých učitelů, literátů, estébáků, lékařů a "obyčejných lidí" z Kostelce postava veskrze kladná a dojemná. Jako i sestra Udelína a ostatní faráři a řádové sestry, které v knize vystupují.
Příběh otevírá Dannyho problém s kapavkou. To je možná důvod, proč někteří prudérní čtenáři Mirákl odkládají po několika stránkách. My ovšem víme, že spisovatel má právo na licenci, že Danny Smiřický, hrdina mnoha Škvoreckého románů a povídek, je sice autorovo alter ego, ale současně že ho pan spisovatel obdařil osobností poněkud lehkovážnou - metoda velmi zdravá, neboť mu umožnila psát roztomile jedovaté charakteristiky známých literárních souputníků...
Ale nejdůležitější v románu je skutečně zázrak. Tato politická detektivka se točí kolem jeho existence, věrohodnosti a průběhu. A čtenáři dává na vybranou - VĚŘ nebo NEVĚŘ. Je to tvoje volba.
Jako v životě.
O svatořečení faráře Toufara se pomalu začíná uvažovat - i mluvit.
A pokud na něj dnes vzpomeneme, vzpomeňme zároveň na všechny oběti totalitních režimů, perzekvované kvůli víře.
Škvorecký nám je připomíná téměř v každé své knize.
