Sto šedesát pět let uběhlo 26. července od narození irského dramatika a nositele Nobelovy ceny George Bernarda Shawa, o kterém se učíme především díky jeho Pygmalionovi.
Nevyrovnaný vztah sebestředného profesora Higginse, který okolní svět přizpůsobuje sobě a své práci, a chudé květinářky Lízy Doolittleové která se díky Higginsovi vymaní z bídy fyzické i duševní, diváky baví i dojímá už více než 100 let.
Téma přetváření ženy k obrazu muže je staré jako lidstvo samo, proto Shaw pojmenoval hru podle bájného řeckého sochaře, jemuž se nelíbila žádná z žijících dívek, vysochal si tedy ideál z mramoru, a tak dlouho škemral u bohyně lásky, až Afrodíta kamennou Galatheu oživila.
Pygmalionů, kteří si vychovávají manželky, zná literatura dost: Shakespearova Petruccia, který krotí hádavou Kateřinu, pana Knightleyho z Austenové Emmy a vlastně i nemocného knížete Myškina, který se ze všech sil snaží zachránit nešťastnou Nastasju Filipovnu v Dostojevského Idiotovi.
Jenže G. B. Shaw do tohoto archetypálního rybníčku hodil vidle. Jeho profesor Higgins se ženit nechce, proměňuje Lízu z lásky ke své práci, tvoří dokonalé dílo, nikoli budoucí manželku, a tím už léta pobuřuje nejen feministky, ale i romantické duše bez ohledu na pohlaví.
Obě skupiny mu shodně s Lízou vyčítají, že se chová machisticky, nevšímá si Líziných citů a životem projíždí jako buldozer. Naštěstí se i Líza v závěru hry emancipuje, hodí po Higginsovi pantofle a ukáže, že umí stát na vlastních nohách. Tím opět vzbudí jeho zájem a celý kolotoč vábení a odmítání může začít znovu.
G. B. Shaw napsal geniální, všeplatnou hru s otevřeným koncem, která si bere na mušku mužské i ženské stereotypy a vychází vstříc emancipačním tenzím 20. století. Jenže otevřené konce dráždí a lákají k uzavření.
Slavný divadelní muzikál My Fair Lady z roku 1956, natočený v roce 1964, nechává Lízu Audrey Hepburnovou v závěru znovu přiběhnout za Higginsem Rexem Harrisonem a popřít veškeré její osamostatnění.
V podobném duchu vyznívá nestárnoucí Pretty Woman. Příběh prostitutky Vivian alias Julie Robertsové a miliardáře Richarda Gera se odehrává v Hollywoodu a proměna chudé Popelky odpovídá danému žánru, stejně jako romantický závěr. Ale jednotlivé fáze příběhu, citace z muzikálu i Vivianiny hlášky ve společnosti slavnou předlohu otevřeně přiznávají.
Paradoxně nejblíž původnímu vyznění Shawovy hry je drsná pygmalionská variace v muzikálu Chicago. Pokud byste snad byli na pochybách, že příběh vražedkyně Roxie má s tím vším něco společného, pusťte si scénu s novináři, v níž Richard Gere tahá za nitky a Renée Zellwerger se nechává vést. To profesor Higgins poprvé přivádí do společnosti Lízu, která už umí slušně mluvit, ale ještě neumí rozumně přemýšlet.
Shawův nesmrtelný příběh je tu s námi častěji, než si uvědomujeme. A nejen v literatuře, v divadle a ve filmu, i v reálném životě. G. B. Shaw si za něj i po letech zaslouží náš upřímný potlesk.
Psáno pro MF Dnes, 28. 7. 2021
