„Za tanec bych duši dala!“ vykřikla Káča, a kde se vzal, tu se vzal, stál před ní švarný myslivec! Chvíli hříšnici roztáčel po prkenné podlaze a už ji nesl do pekla! Než si chudák holka stačila všimnout růžků, kopýtka a žíněného ocásku.
Neměla nabízet duši. Duše je cenný artikl a příběhy nedovolují s ním obchodovat. Když ovšem Scarlett O‘Harová ve vdovských šatech pozorovala páry vznášející se po parketu, byla ochotná vyměnit za tanec svou dobrou pověst. A když pak kroužila sálem v náručí Rhetta Butlera a strážkyně dobrých mravů omdlévaly, všechny pomluvy světa ji nemohly odradit od dalšího valčíku.
„Auauau,“ skučím po každém protančeném večeru. Jen zuju taneční botky a navléknu civilní, začíná martyrium. Od šatny ke schodům jdu ještě křepce. Do schodů se začnu ploužit. K tramvaji dobelhávám. Pak cesta vlakem, při které tiše vzlykám a ohmatávám namožené svaly.
„Co tě bolí?“ ptá se mě pokaždé můj tanečník. „Nohy,“ vzdychám. „Tak to jsi tancovala blbě,“ šklebí se káravě. „Chodidla,“ pláču. „Protože šlapeš na vnější hranu nohy,“ přisazuje si škodolibě. „Zadek, bolí mě zadek, AUAUAU,“ křičím už zcela zmámená bolestí. „No vidíš!“ frkne sadisticky, zatímco já se zmítám v pekelných mukách. „Dobře jsi tancovala! Ten tě bolet má!“
Vždy jsem tanec milovala. Jen jsem neměla tanečníka. Půjčovala jsem si partnery svých kamarádek, snila o protančených nocích a na školních plesech závistivě pozorovala kmitající nožky studentek. Jako ta frustrovaná Káča. Když jsem si jednou nezatančila ani učitelský waltz, protože nesmělý maturant mou modrou hobití postavičku přehlédl, došla mi trpělivost. A objevil se… tanečník.
Znám ho od dětství. V šestnácti jsem doufala, že mě naučí základní kroky. Nenaučil. Měla jsem příliš krátké nožičky. Tanečníci ve dvaceti chtějí vyhrávat soutěže. Ve třiceti plodí děti. Po čtyřiceti bývají přístupnější. Zvlášť na venkovských zábavách, když je trošku opijete. Zkusil valčík i polku a šlo to. I na ples mě doprovodil. A pak začalo peklo!
„Tanec je patriarchální záležitost a vedu já,“ oznámil mi před první lekcí. „Hraje hudba, já už tancuju. Copak to nevidíš? Partnerka se musí přizpůsobit!“ Jen jsem vybalancovala první krůčky, následovala další salva: „Co to děláš, neposlouchej hudbu, já dělám hudbu! Jseš moc rychlá! Jseš moc pomalá! Zavři se! Otevři se! Šlapej na vnitřní stranu chodidel! Nepřemýšlej! Neotáčej se doprava! Kam to jdeš, máš mě poslouchat a děláš něco úplně jinýho! Urveš mi koleno (rameno, ruku, hlavu…) Hele, SOUSTŘEĎ SE TROCHU!“
Utekla jsem z parketu. S pláčem. Nejednou. „Jak se mám soustředit,“ štkávala jsem mezi jednotlivými tanci, „když mi pořád NADÁVÁŠ!“ „A jak ti nemám nadávat, když to děláš blbě. Vůbec mě nevnímáš! Ani tu blbou polku netancuješ pořádně!“ „Polku náhodou umím!“ „Neumíš! Tancuješ jí, jako když černoši šlapou zelí. Takhle se tancuje polka! Otoč tu hlavu doleva! Nevykláněj se, nebo mi urveš rameno (koleno, záda…)! No vidíš, teď jsi měla dva takty skoro dobře! Proč zvedáš nohy z parketu? NEZVEDEJ NOHY Z PARKETU, NEBO SE ZABIJEME!!!“
Pak jsem při valčíku zvedla nohu z parketu a strčila si špičatý podpatek jednoho střevíce do vnitřku druhého. Málem jsme se zabili. Od tédoby mu věřím. Na parketu. A v obchodech se šatstvem.
„Dlouhou,“ pravil, když jsem se poprvé strojila k tanci. „Sukni. A hodně širokou. Nebude vidět, jak ty kroky vořeš. A musím se dostat mezi nohy!“ Zkoušela jsem od té doby mnoho tanečních šatů. „Moc krátké! Moc úzké!“ Občas doháním prodavačky k šílenství a předvádím provaz. A taneční botky! Když jsem poprvé nazula ty opravdové, chtělo se mi vznášet! Mají měkoučkou podrážku, klouže po parketu a mazlí se s ním téměř nemravně. Dokud je máte na noze, nic vás nebolí! Běda však, když se přezujete. To se chodidla promění v rafinovaný mučící nástroj, za který by se nemuselo stydět samo peklo.
Slyším hudbu. Vzdálené takty valčíku. Nohy začínají klouzat po parketu a já je musím poslechnout. „Auauau,“ budu skučet. Od šatny půjdu křepce. Do schodů se začnu ploužit. K tramvaji dobelhám. Pak vzlykot a namožené svaly. „Co tě bolí?“ zeptá se škodolibě můj tanečník.“„Nohy, chodidla, ZADEK! Bolí mě všechno! AUAUAU!!!“
A dobře mi tak. Když jsem taková káča! Chcete taky tancovat?
Psáno pro ONA Dnes
PS: Loni v dubnu mi můj skvělý tanečník urval koleno. Od dubna do prosince jsem si nezatancovala. Kolegové tělocvikáři tvrdí, že je to psychosomatika, že potřebuji někoho pořádně nakopnout a nejde to.
V pátek jsme měli maturitní ples a koleno tančilo! Tak abych to nezakřikla...
