Vždycky je to stejné. Vznesu dotaz a dostanu kusou, ironickou odpověď. Zeptám se konkrétněji a ironie se změní v sarkasmus. Zkusím to ještě jednou - a většinou to skončí křikem a skřípěním zubů. Proč?
Dojela jsem dnes na nejmenovaný úřad kvůli nejmenovanému formuláři, který tam musím s jejich pomocí vyplnit. V místě bydliště mi dali jen telefonní číslo, na kterém to nikdo nebral, a adresu. Protože jsme dnes neučili, vydala jsem se na druhý konec Prahy pohovořit si s úřednicemi.
"A máte s sebou maturitní vysvědčení nebo vysvědčení ze čtvrtého ročníku střední školy?" zeptala se mě paní za přepážkou, když si vyklikla mé jméno a porovnala údaje s občanským průkazem.
"Nemám s sebou nic. Paní doktorka mi řekla, že potřebuju jen občanku. Snažila jsem se sem dovolat, ale pořád to nikdo nebral, přijela jsem si tedy pro informace."
"To je nesmysl, tohle je číslo na paní vedoucí. Možná byla u ředitele," pravila paní blazeovaně.
"Měsíc? Mně paní doktorka říkala, že se sem určitě nedovolám, že sem mám raději jet..."
"Tak to maturitní vysvědčení."
"Nemám, dovezu. Jestli ho najdu. Diplom z VŠ by nestačil?"
"Ne. A mám tady pět let okno, zaměstnaná jste od roku 1990. Do té doby jste nedělala nic?"
"No to jsem studovala tu VŠ."
"Tak doneste diplom. Jestli ho najdete."
"Pokusím se. Můžete mi napsat nebo vytisknout, co všechno mám donést?"
Paní za přepážkou si mě podrážděně změřila.
"Tak ne. A můžete mi alespoň půjčit papír a tužku?"
Dostala jsem malý bílý čtvereček papíru a infomaci, že mám přinést ještě rodné listy dětí. Vše jsem poctivě zapsala.
"Adresu vaší lékařky, prosím."
"Tu si nepamatuju. Ale přinesu ji s těmi ostatními dokumenty."
"Víte alespoň, kde va lékařka ordinuje?"
"Ano, chodím tam deset let. Ale adresu jsem nikdy nepotřebovala...to už je všechno?"
Pan milostivě pokývala hlavou. Těžká práce, tolik tupců za den odbavit.
"A prosímvás, až to přinesu, vy mi dáte nějaký papír pro paní doktorku? Nebo jak to bude dále probíhat?"
Paní si mě změřila, jako bych byla opravdu slaboduchá.
"Já vám žádný papír nedám. Já to s vámi sepíši a paní doktorka to dostane, to už není vaše starost."
"Jo vy jí to pošlete?"
Paní se zatvářila hrozivě.
"Já ne! Já nemohu komunikovat s doktory!"
"A kdo jí to tedy pošle?"
"Posudkový lékař."
"A tomu to pošlete vy?"
Na tuto otázku už paní ani neodpověděla, jen mě proklála pohrdlivým pohledem.
"A od něj to dostane moje paní doktorka. Už chápu. Jí mám tedy donést lékařsé zprávy."
"Proč byste jí je nosila?" zeptala se paní zcela nelogicky.
"No aby měla podklady pro vyplnění těch dokumentů."
"To je věc lékařů, co budou chtít," odfrkla paní vědoucně.
Začínala jsem být hysterická. Učím sice češtinu na gymnáziu, ale tento způsob komunikace nějak nezvládám. Asi mi to pomalu myslí. Asi potřebuji vše polopaticky vysvětlit.
"Ale já k nim chodím do těch ordinací, že. Tedy asi někdo ode mě bude chtít nějaké papíry," zasyčela jsem už zcela vyčerpaně.
"O tom s vámi budou jednat lékaři."
Konečně záblesk naděje. Nadechla jsem se ke konečnému zúčtování:
"Ale to je dobře. S lékaři já komunikuju ráda. Rozhodně je to jednodušší, než domluvit se úřednicemi. Nemohla by se o mě příště postarat nějaká vaše kolegyně?"
Dáma ve vedlejší kóji zvedla hlavu od papírů.
"Mohu se zeptat, na jakém gymnáziu učíte?"
Radostně jsem jí to řekla.
"Proč vás to zajímá?" optala jsem se vesele. Asi nám chce svěřit vnučku, máme slušnou pověst.
"Tak, abych věděla," sykla ta druhá paní ledově. "Informací jste, dle mého názoru, dostala dost."
Vypadla jsem na ulici a zhluboka se nadechla.
ÚŘEDNICE!
Až mi někdo poví, proč mě mají tak rády, upeču mu lahůdkový štrůdl. Nebo vanilkové rohlíčky.
Šla jsem rovnou do second handu a koupila si krátké modré šatičky.
Abych se jim při tom vyplňování dokumentů líbila.
