Většina z nás si těhotenství užívá doma, v kruhu nejbližších. Nevelké procento budoucích maminek se ovšem musí vyrovnat s komplikacemi, které v určitých případech mohou vést až k hospitalizaci. Někdy stačí pár dní, jindy je nutné zůstat v nemocnici déle. Příčiny mohou být různé a lékaři většinou nemají důvod je před námi tajit. Přesto může být hospitalizace pro některé ženy psychicky náročnou a stresující záležitostí.
Psychika je nejdůležitější
To říkají téměř všichni odborníci, kteří někdy pracovali na oddělení rizikových těhotenství. Ale jak pacientku v nemocničním pokoji správně vyladit, jak ji zbavit stresu a pocitů úzkosti, na to jednoznačná odpověď neexistuje.
„Budoucí maminky, které před sebou mají perspektivu delší hospitalizace, potřebují především uklidnit a ujistit, že se pro zdraví a prosperitu jejich dětí dělá maximum,“ řekla mi psycholožka, která osm let pracovala v jedné velké pražské porodnici. „Je podstatné, aby byly průběžně informovány o svém stavu, aby jim byly zdůvodňovány lékařské postupy. Velmi důležitá je pro ně emoční podpora ze strany zdravotnického personálu“
Pojďte se mnou navštívit tři pražská perinatologická centra, ve kterých se riziková těhotenství soustřeďují, Gyn.- por. kliniku VFN v Apolinářské ulici, Gyn.- por. oddělení FN Motol a ÚPMD v Podolí. Nebudu srovnávat či hodnotit, jen se spolu s odborníky i pacientkami zamyslím nad problémem, který může dotknout kterékoli budoucí maminky.
Stačí pár lidských slov
Lékaři, psychologové i pacientky se shodli v tom, že nejpodstatnější pro duševní pohodu hospitalizovaných maminek je dobrá komunikace a emoční podpora nejen od rodiny a přátel, ale i ze strany zdravotníků. “Doktoři někdy léčí jen tělo a vaší hlavou se moc nezabývají. Přitom často stačí jen pár lidských slov,“ povzdychla si paní K., která už ležela v nemocniční posteli tři měsíce, ačkoliv původně ji přijímali na čtrnáct dní. “Měla jsem krizi, že jsem před doktorem brečela, tak mi sem poslali terapeutku.“
Mít problém je naprosto normální
Ženy, které v nemocnici pociťují stavy úzkosti a strachu o své miminko, by se neměly stydět, když si s nimi přijde pohovořit psycholog či psychiatr. „Hospitalizace v těchto případech se může zdát jako neohraničené bezčasí.“ řekla mi psychoterapeutka jednoho ze tří pražských perinatologických center. „Mít problémy je v takové situaci naprosto normální a mělo by se to vědět. A mělo by se o tom mluvit.“ I krátkodobá hospitalizace může způsobit úzkost, kterou si s sebou žena odnáší domů. „Ta jí pak působí problémy a může ji přivést zpátky do nemocnice. Proto by měli lékaři i terapeuti i tu nejmenší nejasnost vysvětlovat. Důvěra je základem každé úspěšné léčby.“
Lékaři jsou psychologové samouci
Přestože je práce terapeutů na těchto odděleních velmi potřebná, většinu času komunikují pacientky s lékaři a sestrami. „Lékaři jsou psychologové samouci a mají různý přístup. Ten se postupně mění od autoritativního k vysvětlovacímu,“ řekl mi šéf porodnického úseku jiného pražského perinatologického centra. „Ne každý lékař je ovšem zběhlý v psychologii, to je věc dlouhodobé zkušenosti, cviku, talentu.“ I sestry z jednotlivých perinatologických center potvrzovaly, že práce na oddělení rizikových těhotenství je z velké části o komunikaci.
Ze všeho nejhorší jsou trpaslíci – a polovičaté informace
Odběry, nátěry, monitory, ultrazvuky, vyšetření - pro těhotnou, která je přišpendlená k nemocniční posteli, bývá důležitá každá informace, každý podnět zvenčí. „Já na informace čekám,“ řekla mi paní G., toho času ve 29. týdnu těhotenství, druhý měsíc trávila v nemocniční posteli. „Když mě něco znepokojí, ptám se, a čím více informací mám, tím lépe se s danou situací vyrovnám.“ Trochu jiný názor měla paní K.: „Člověk je hrozně citlivý. Doktoři mi něco řeknou a já pak o tom v noci přemýšlím. Chci vědět jen to, co nezbytně musím.“
Jak mají ovšem lékaři poznat, která žena chce vědět co nejvíc a která jen to nejnezbytnější? „Možná by se mohli zeptat. Nebo by to měli sami odhadnout,“ poznamenala paní G. A její sousedka paní H., která ležela v nemocnici už třetí měsíc, dodala: „Nejhorší ze všeho jsou takové ty stručné, polovičaté informace. Ty se vám pak v noci honí hlavou a nenechají vás na pokoji.“
Pravda, naděje a metoda malých cílů
„Každý lékař individuálně hledá míru toho, co říkat a kolik toho říkat. Měli bychom se držet pravdy. Ale neměli bychom sdělovatsvé dohady a nejisté soudy,“ reagoval na problém již zmíněný porodník. Jeho kolegyně z jiného centra řekla v podstatě totéž: “Také podle typu ženy poznáte, jak ji kterou informaci sdělit. Nemá cenu něco zatajovat, ale je zbytečné pacientky dopředu stresovat kvůli každému podezření.“
Všichni odborníci se shodli na tom, že pro dobrý vztah lékaře a pacientky je důležitá otevřenost a pravdivost, ale že by pravda měla být sdělována pozitivně, s nadějí. To se týká i perspektiv dlouhodobé hospitalizace. Prý se osvědčuje metoda malých cílů.
Neházejte léky pod postel
Jeden z problémů, který pacientky na odděleních rizikových těhotenství často řeší, je braní léků. Lékaři i terapeuti potvrdili, že právě o tom s nimi často mluví. Než aby budoucí maminky házely prášky pod postel, raději jim vysvětlí, že léky jsou pořád lepší variantou než inkubátor. Dalším problémem bývá malé dítě, které mají některé pacientky doma. Tady nezbývá než poradit, aby maminky využily času v nemocnici k odpočinku a věřily, že o dítě se dobře postarají partneři a příbuzní.
Nejdelší jsou odpoledne a víkendy
Jak vyplnit čas v nemocnici? Nejvíc se samozřejmě čte, na některých odděleních jsou knihovny. Vlastní televizi můžete mít kdekoliv, některá oddělení je mají dokonce na pokojích jako součást vybavení. Také muzikoterapie a arteterapie jsou velmi dobrým pomocníkem. Hudba je velmi užitečná, když nemůžete v noci spát. Jen je dobré mít po ruce kromě přehrávače také sluchátka.
A které části dne a týdne jsou pro pacientky z oddělení rizikových těhotenství nejdelší? Jednoznačně odpoledne a víkendy. V takových chvílích je třeba doufat, že přijde co nejvíc návštěv.
Současný trend „Ošetřit, prověřit a domů“
Lékaři všech tří perinatologických center potvrdili, že v současné době se více či méně omezuje počet lůžek i preventivních hospitalizací. Tady jsou jejich slova:
„Snažíme se ženy zbavit úzkostlivých stavů a přesvědčit je, že své těhotenství zvládnou doma stejně dobře jako v nemocnici. A pokud už žena v nemocnici ležet musí, chceme, aby cítila, že nás zajímá i jako člověk a že jí rádi pomůžeme.“
Na lidech nejvíc záleží
Jsem v té správné nemocnici? Starají se o mě ti správní lékaři? I tyto otázky si čas od času kladou ženy na odděleních rizikových těhotenství. Proto je tolik důležité, aby vás zdravotnický personál přesvědčil, že všechno nakonec zvládnete. Cituji již zmíněnou psychoterapeutku z jednoho pražského perinatologického centra:
„Lékař, který má přirozenou autoritu, ve vás většinou probudí jistotu. Podstatné je, aby ve vás něco zanechal a přesvědčil vás o správnosti zvolené cesty.“
A paní M., ležící v porodnici už čtvrtý měsíc, toho času ve 36. týdnu těhotenství a s dvěma zdravými miminky v břiše, mi pomohla se závěrem:
„Ze začátku jsem byla hrozně nervózní. Vůbec jsem netušila, jak tady budu dlouho, paní doktorka říkala „na chvilku si lehnete“. Ale vzhledem k tomu, jak se tady ke mně všichni chovali, to bylo dobré. Člověk musí padnou na dobré lidi a potom zvládne všechno.“
Podepisuji. A všem budoucím maminkám přeji co nejšťastnější těhotenství.
PS: Článek je psaný v někdy před třinácti lety pro Betynku - domnívám se, že neztratil na aktuálnosti.
Související články v šuplíku PPP - Proti předčasným porodům. Ve všech jsem vypustila rozhovory s lékaři (včetně šéfů porodnických úseků perinatologických center).
Roste počet nedonošených dětí – proč? (zobr)
Roste počet nedonošených dětí (zobr)
Možná se s vámi necítíme bezpečně, pánové (zobr)
Noční cesta do neznáma (zobr)
Příběh Terezy, která potřebovala otočit mozek (zobr)
Tři vzpomínky na zápas s andělem (zobr)
Další články k tématu najdete na mém blogu v šuplíku Porodnice a Soukromý nebe
