Toto není poděkování současnému ÚPMD, jehož ředitel dostal 28. 10. medaili od prezidenta. Toto je poděkování lékařům, kteří už v Podolské porodnici nepracují. Mají jedno společné - před lety mi pomohli donosit dvě zdravé děti.
Mám třiadvacetiletého syna a osmnáctiletou dceru.
Obě děti jsou relativně zdravé, přiměřeně inteligentní a neobyčejně drzé. Jsem na ně náležitě pyšná, ačkoli bych je čas od času nejraději na týden zavřela do klece se suchým chlebem a nulovým přívodem internetu.
Za své děti vděčím (aniž bych chtěla pominout Boží vůli) především slavnému Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí.
Už jsem o tom napsala mnoho článků a jednu knihu, ale některá fakta je třeba stále opakovat. A doplňovat. A můj podolský příběh je pro naši rodinu natolik důležitý, že ho dnes, v den Týniných osmnáctin, připomenu.
O první dítě jsem přišla v roce 1988. Narodilo se v 26. týdnu těhotenství, žilo dva dny. Ležela jsem těhotná dva měsíce ve dvou různých porodnicích – a po potratu se pět let děsila další podobné zkušenosti.
Chumíka jsem porodila v roce 1993 v ÚPMD. Pět měsíců jsem tam visela hlavou dolů jako netopýr, s cerkláží a strašlivými depresemi, a vím, že nebýt tehdejšího oddělení P3, pana doktora Jana Kovaříka, paní doktorky Aleny Hujové, sestry Květušky a především pana doktora Pavla Šmerala, přišel by Chum na svět velmi předčasně. Na P3 mě naučili, jak se děti donášejí – Chum se vykulil ve 41. týdnu těhotenství. Byla to zázračná zkušenost.
Týna se narodila 29. 11. 1998, ve 37. týdnu těhotenství. V Podolí jsem ležela jen posledních sedm týdnů – s panem doktorem Šmeralem jsme v té době už byli sehraný tým. Trávila jsem velkou část těhotenství doma v Kostelci a teprve když mi sousedka donesla k očištění košík hub se slovy: „Já měla taky rizikový těhotenství, ale za mě tu práci doma nikdo neudělal,“ donutily mě předčasné stahy dojet v noci sanitou do toho krásného domu nad Vltavou a svěřit se cele podolským lékařům.
Ti se o mě opět vzorně postarali – pan doktor Šmeral mi rozmluvil předčasný porod (nedělám legraci, málokdo si uvědomuje, jak je u této diagnózy důležitá psychika) a ostatní lékaři a sestry velmi zdatně sekundovali. Jmenovat bych měla ještě paní doktorku Taťjanu Lomíčkovou, pana doktora Františka Divilu a vrchní sestru Evu Richterovou. Pomáhali i jiní, ale ti v Podolí stále pracují a já bych je nechtěla svým článkem přivést do nesnází.
Týnka byla můj dárek za pětiměsíční kampaň proti zrušení ÚPMD v Podolí, která probíhala od října 1997 do února 1998. Tu jsem za Pražské matky prakticky vedla – a dělala jsem to především kvůli svým lékařům (tedy, tenkrát se o mě staral jen jeden, to až teď mám dva - abych tedy psala poctivě). Mou nejvýraznější pomocnicí byla Ivanka Dianová. A pokud by nám někdo nevěřil, nechť si přečte naše knížky nebo prolistuje můj podolský archiv.
Nejsilnější motivací totiž nejsou peníze. Vždycky je to láska.
Nu a teď, po osmnácti letech, bych chtěla starému Podolí, respektive lékařům a sestrám, kteří se o mě, Chuma a Týnu nadstandardně starali, ještě jednou poděkovat. Vyjmenuji je tak, jak z Podolí odcházeli.
Děkuji:
MUDr Pavlu Šmeralovi
MUDr Františku Divilovi
MUDr Taťjaně Lomíčkové
Vrchní sestře Evě Richterové +
MUDr Aleně Hujové
MUDr Janu Kovaříkovi +
Květušce (?)
a PhDr Marii Pečené
To jsou moji medailisté.
A možná v tom krásném domě nad Vltavou zůstala ta slavná porodnice právě jenom díky nim.
Věřte nevěřte...
