Když muž projde nějakou válkou či jen absolvuje náročnější vojenskou službu a napíše o tom knihu, velmi často vejde do dějin literatury. Když žena napíše knihu o těhotenství či porodu, většinou je zařazena do šuplíčku „čtení pro ženy“.
Není to trochu nespravedlivé? Bible, antické báje i pohádky řeší problémy početí, těhotenství a porodu velmi často a velmi vážně. „Velká“ literatura je ovšem trochu podceňuje. Možná proto, že román je stále především doménou mužů.
Početí
Připomeňme si dvě zázračná biblická početí:
Araham i Sára byli staří, sešlí věkem, a Sáře již ustal běh ženský. Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše… Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: „Což mohu rodit, když jsem tak stará?“ Je to snad pro Hospodina nějaký div?“ (Gn 18. 11-14) Bible, SZ, Ekumenický překlad 1985
Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího… Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ (Lukáš, 1.26) Bible, NZ, Ekumenický překlad 1985
Zázračná početí patří do bájí a pohádek. Mnoho mytických hrdinů se zrodilo ze spojení bohů a lidí (Hérákles, Achiles, Thesus; Pánduovci a Kuruovci z Mahábháraty). I pohádkoví hrdinové často přicházejí na svět díky velké touze a zvláštním okolnostem. Zvláštním prokletím byl stižen rod krále Artuše – sám Artuš byl počat za pomoci podvodu, podobně pak i on byl podveden sestrou Morganou, se kterou zplodil Mordreda.
Zřejmě nejpozoruhodnější početí moderní literatury najdete ve Světě podle Garpa Johna Irvinga. Vzpomínáte, na setkání ošetřovatelky Jenny s téměř nemluvícím, těžce zraněným seržantem? Citovat raději nebudu, vřele ovšem doporučuji knihou zalistovat. Podivuhodné početí najdete hned v první kapitole.
I česká literatura má v této oblasti svůj zázrak. Najdete ho v Durychově Bloudění, jím končí cesta vzpurného Jiřího ke sladké Andělce:
„Andělko,“ řekl polohlaserm, viď, že tě Bůh nezahanbí? Ne, jistě ne. I kdyby měl zázrak učinit.
Do očí se jí draly slzy, které už nestírala.
„Jsi moje,“ šeptal, „nebyla jsi mi dána pro zahanbení. Slíbila jsi mi lásku až do smrti!“...
Tu však ucítila něco ve svém těle i ve své duši. Něco se v ní vzbouzelo, něco se k ní tisklo s neznámým dosud jásotem. Všecka se zalila ohněm a žárem vzpomínky na svou svatbu v Chebu. Přitiskla ruce k obličeji. Pak na prsa. Užasla a vytryskly jí slzy radosti a vděčnosti… Šla. Sama, neznámá, do bídy a zimy, do nejistoty věků, s jistotou v srdci.
Durychovo Bloudění končí nadějí, stejně jako Vančurova Markéta Lazarová.
Naopak touhu po naději, která nepřichází, ukázal F. G. Lorca ve hře Pláňka.
Těhotenství a porod
Nejznámější a nejoslavovanější rodičkou (navíc s otcem u porodu) bude opět Panna Maria.
Ale i v antických bájích najdeme jiné zajímavé případy. Třeba Rheiu, jejíchž pět dětí Kronos spolkl, protože se bál, že ho vlastní děti zabijí (až Zeus se zachránil a Krona skutečně nakonec zabil). Afrodíta se podle bájí zrodila z mořské pěny. A Pallas Athéna se dokonce vyloupla přímo z Diovy hlavy…
Zvláštní způsob narození hraje roli i ve Shakespearově Macbethovi (Macduf).
Porodním bolestem a komplikovaným porodům se literatura poměrně dlouho vyhýbala. Ale ve 20. století byla najednou všechna tabu porušena.
E. Hemingway: Sbohem armádo
Nahoře jsem potkal ošetřovatelku, která spěchala po chodbě.
„Zrovna jsem vám volala do hotelu,“ řekla. Něco se ve mně zhroutilo. „Co se stalo?“ „Paní Henryová krvácí.“ „Můžu jít dovnitř?“ „Ne, zatím ne. Je u ní doktor.“ „Je to nebezpečné?“
„Je to velmi nebezpečné.“ Ošetřovatelka vstoupila do pokoje a zavřela dveře. Posadil jsem se venku. Všechno ve mně umřelo. Nemyslel jsem. Nemohl jsem myslet. Věděl jsem, že umře, a modlil jsem se, aby neumřela. Nenech ji umřít. Ach, Bože, prosím tě, nenech ji umřít…. Vzal sis dítě, ale ji nenech umřít…“.
M. Mitchellová v Jihu proti severu popisuje dlouhý a vleklý porod Melanie, která naštěstí přežije. F. Mauriac v Genitrix ke své hrdince tak milosrdný není:
Neviděl děťátko, které si mladá žena právě v té chvíli v duchu vyvolávala, aby se utěšila nad tím, že umírá sama v pokoji. Ten krvavý balíček, který porodní bába odnesla, by se změnil v živou bytost.
Matylda už jakoby cítila, jak jí saje z prsu. Jakou by měla tvářičku? Znepokojená žena objevila ve svém srdci dětskou tvá se znamínkem v levém koutku úst, jaké měla i Matylda… To království, kam by se byla uzavřela s děťátkem, by nebylo z tohoto světa.
Pozměněné psychiky při náročném těhotenství se velmi citlivě dotýká Thorton Myrer v Devíti městech (Myra).
Ale zřejmě nejsvéráznější román - horor napsal o početí, těhotenství a porodu Ira Levin. Jeho Rosemary má děťátko je vlastně temná parafráze novozákonního příběh o narození božího syna. A čtenář si může vybrat - je matkou Rosemaryina dítěte skutečně Satan, nebo je celý příběh nahlížen očima psychicky nemocné ženy, která podléhá bludům od samého počátku těhotenství?
Problematická těhotenství v knihách českých autorek
Ženy častěji píšou autobiograficky. A protože těhotenství a porod, respektive problémy s nimi spojené bývají velmi silným existenciálním zážitkem, najdeme jejich reflexi i v textech mnoha českých autorek posledních desetiletí.
Slávka Poberová: Čekatelky
Román o několika mladých ženách, které se ocitnou na oddělení rizikových těhotenství jedné známé pražské porodnice...
Pak chtěli, aby zatlačila, a vzápětí jí doktor Pavlíček vynadal.
"Zavřete přitom přece oči. A bradu na prsa! Myslel jsem, že vás na sesterně naučí taky tlačit, když jste tam chodila vyhulovat, však já si ještě se staniční promluvím!"
"Ale to byla fakt jediná cigareta za den, čestně," omlouvala se kajícně a hned potom prudce lapla po dechu.
Tereze Boučková: Indiánský běh
Kromě dětství a mládí ve stínu otce Pavla Kohouta a dalších disidentů vypráví tato úžasná a velmi úsporná kniha i o touze po vlastním dítěti.
„No, tak už to máte za sebou,“ říkala mi rozostřená blonďatá hlava, když jsem vykřikla. Tělem jako by mi projel had a zakousl se do břicha. Nepodařilo se mi ztišit nářek, jímž jsem si ulevovala od bolestí, které se mi s nemilosrdnou pravidelností zakusovaly do vnitřností, ani když mě sestra přísně napomenula.
A pak se na mě přišel podívat lékař, který mi z prasklého vejcovodu vyndal druhé dítě, jež se mi nechtělo narodit.
Neměla jsem sílu ani na slzy.
Dokonáno jest.
Ivana Dianová: 30% pro život
Příběh mladé matky a velmi předčasně narozeného chlapce, jehož přežití závisí i na obětavé práci lékařů a sester neonatologického oddělení jedné pražské porodnice.
Do výčtu s omluvou přidávám i Soukromý nebe Veroniky Valíkové (pohádku o rizikových těhotenstvích, síle dobrého slova a lásce v mnoha podobách zobr).
Věřím, že texty o početí, těhotenství a porodu do literatury patří. A že v ní budou zaujímat místo, které jim náleží.
Ostatně – narození je nejdůležitější událostí našeho života. Nebo se snad mýlím?
PS: Večer po napsání tohoto článku jsem si z kinihovny přinesla román Iana Mc Ewana Dítě v pravý čas a našla v něm krásný popis domácího porodu (byť k jeho příznivkyním rozhodně nepatřím).
Literární seminář pro oktávy (zobr), téma Maminka (2)
