Existuje? Není to jen chemické poblouznění smyslů? Není to výmysl spisovatelů a básníků, kteří, ošáleni noční oblohou, alkoholem či fantaskními vidinami havranů, ďáblů a elfích královen, předkládají čtenářům své euforické konstrukce? Tak na to jsme se snažili přijít s oktavány v dalším literárním semináři.
Abychom mohli zodpovědně potvrdit, zda tento jev skutečně existuje, bylo nutné nejdřív najít nějaké styčné body, obdobné znaky, které nám spisovatelé ve svých příbězích zanechali. Šli jsme po stopách známých dvojic a osudových vztahů a začali, jako obvykle, v antice.
Orfeus a Euridika, čerství novomanželé. Ona mu běží radostně vstříc a v trávě jí uštkne had. Smrt se postaví lásce do cesty. Orfeus jde pro svou ženu do Podsvětí a dostane druhou šanci, kterou ovšem promarní kvůli své nevíře a nejistotě. Pak už jen chřadne, dokud ho opilé bakchantky nepošlou definitivně do Říše stínů. Tam se s Euridikou samozřejmě setká a oba spolu dodnes bloudí po asfodelových loukách.
Erós a Psyché, bůh lásky a nejkrásnější princezna. Láska od počátku nechtěná Erótovou mocnou matkou Afrodítou, která snaše neodpustí žádnou z jejích četných chyb a nakonec ji téměř přivede do záhuby. Naštěstí jen téměř. Když Psyché usne smrtelným spánkem, objeví se Erós a polibkem ji probudí. Vždycky se objeví, protože princezna Duše je mu souzená. Dodnes spolu na Olympu popíjejí nektar, pojídají ambrosii a oddávají se božským radovánkám.
Paolo a Franceska z Dantova druhého okruhu Pekla. Spolu zhřešili, ve společném hříchu byli zabiti, společně jsou hnáni větrem a vichřicí s dalšími obyvateli té nehostinné krajiny. Nikdo je nerozdělí. To je jejich úděl. A Básníkův – na toho v Ráji čeká jím nedotčená božská Beatrice.
Příběh Romea a Julie připomínat nemusím. Shakespeare řešil pozemské záležitosti, a pokud jsou ti dva v ráji, je to ráj literární. Potkáváme je na každém kroku, a dokud budou žít příběhy, budou žít i tito dva věční novomanželé.
Faust a Markétka, na které se hlavní hrdina tak těžce provinil. Zdánlivě rozděleni Markétčinou smrtí a Faustovými dalšími činy. Nicméně víme, že Markétka na poslední chvíli, těsně před popravou, unikne Mefistotelovým svodům, a Faust, přestože slepý a umírající pochválí přítomný okamžik ve chvíli, kdy se konečně cítí užitečný, nepropadne Peklu. Je vykoupen a jeho setkání s Markétkou musí být nutným zakončením tohoto drásavého příběhu.
A následují další dvojice. Heatclif a Kateřina z Větrné hůrky, ať už se sejdou ve vlastním pekle nebo vlastním ráji. Jean Valjean a Fantina, kteří jistě dostanou to, co jim pozemský svět dluží. Robby a Pat, kteří si nezasloužili ani počínající nacismus ani tuberkulózní sanatorium. A samozřejmě moje milovaná Markéta Nikolajevna, pro niž snad Bulgakov vyprosil tichý bílý dům, ve kterém budou s Mistrem číst stránky pravdivých Románů…
Společně jsme přišli na to, že příběhy jmenovaných dvojic mají několik shodných rysů. Tím prvním je fakt, že láska je pro oba aktéry zásadní a neopakovatelnou zkušeností. Že jim zřetelně a krvavě zasáhne do života, zbaví ho zbytečného balastu, očistí ho, projasní, dá mu definitivní smysl i řád a nekompromisně ho vyvrátí z kořenů.
Druhým znakem jmenovaných příběhů je nějaká společně prožitá existenciální zkušenost, zápas, nemoc, řada zkoušek, porušení pravidel a smrt.
A právě smrt, respektive posmrtnost, je tím posledním, co osudové páry nějak spojuje. Odchod z pozemské existence totiž jejich lásku neničí, ta jde přes hranice smrti, skrze smrt… Mnoho příběhů dokonce počítá s posmrtnou existencí této lásky, ať už má podobu křesťanskou, pohanskou či literární.
Takže jak to tedy je? Existuje osudová láska? Přesvědčují nás o tom spisovatelé? Dávají nám všechny ty zobrazené lidské zkušenosti dostatek důkazů, nebo jsou příběhy jmenovaných dvojic jen vymyšlené fikce, kterými se uklidňujeme před spaním?
Na to si musí každý odpovědět sám. Jedna moje moudrá studentka se po této poslední otázce v závěru semináře šibalsky usmála a pravila:
„S osudovou láskou je to přece jako s Bohem, paní profesorko. Nevidíte ho, neslyšíte, nemůžete si na něj sáhnout, ale když v něj věříte, když vás o jeho existenci přesvěduje vlastní zkušenost a celý váš život, pak nepochybně existuje.“
Děkuji, Veroniko F. :). Přesně to jsem potřebovala slyšet.
Psáno pro oktavánský literární seminář, téma Osudová láska (5)
