Naivně jsem si myslela, že soudy za velezrady, vlastizrady a podobné "strašné" politické delikty patří především do období totality. V padesátých letech žádaly herečky tresty smrti pro svou kolegyni za pokus o emigraci, soudci udělovali doživotí za politické články či postoje. A teď žalují vážení senátoři prezidenta za velezradu. Sním či bdím?
Nechci psát dlouhý článek, jsem unavená. Ale to, co čtu na servrech a vidím v televizi, mě vyděsilo. Nevím, zda senátoři skutečně chtěli upozornit na neústavní kroky prezidenta či se mu jen pomstít, zda chtěli vymezit mantinely jeho nástupci či si jen přihřát svou polívčičku, každopádně je mi z toho nevolno.
Už když jsem četla petici pana Janečka, rostla ve mně úzkost. Teď, po žalobě senátorů, jsem vyděšená. Prezident nesmí váhat při podepisování mezinárodních smluv? Prezident nesmí váhat při podepisování zákonů? Neměli bychom tuto funkci zrušit?
Uvědomili si páni senátoři, že svou žalobou na prezidenta nás zviditelňují velmi zdatně - dělají z nás téměř banánovou republiku? Nebo alespoň politickou cirkusovou manéž?
Prezident Klaus odchází. Až historie ukáže, kdy měl pravdu a kdy se mýlil. Nesouhlasila jsem s ním vždy a ve všem, ale rozumím jeho jazyku i jeho myšlenkám. A to opravdu nemohu říct o každém politikovi. Rozumím jeho nelásce k byrokracii, pžerozdělování peněz, zbytečnému žvanění. Ještě nedávno mu věřila velká část národa. Teď se národ odvrací.
Blíží se Velikonoce. Vzpomínáte na ten dav, který na Květnou neděli vítal jednoho tesaře na oslíku a na Veliký pátek po něm házel kameny? Ten příběh nám připomíná, že každý z nás zažívá chvíle slávy a Golgotu.
Nekamenujme proroky. Ani prezidenty.
Nikdy nevíme, kdy ten šutr spadne na naši hlavu.
