Nedávno jsem pověsila na Facebook žertík týkající smyslu ženské existence, respektive faktu, že ženy vlastní mnohé dary, jimiž muži nedisponují. Téměř okamžitě se objevila smršť feministických protestů...
Redukovat smysl života na rození dětí je prý hloupé, přízemní a nebezpečné. Jestlipak se muži orientují pouze na rozmnožování? A jestlipak bych s tak tmářskými názory měla dál učit? Nemělo ono by se to někde nahlásit? Z vtipu se stalo kladivo, jako už mnohokrát v historii.
Internetové diskuse jsou stále agresivnější, zřejmě i díky aktivitám elitních spasitelských skupin, které prý chtějí kultivovat společnost za pomoci zesměšňování a nahlašování. Budiž, je to jejich boj. Mě zajímá, kdy a proč se stalo společensky nevhodným mluvit o mateřství jakožto určující konstantě ženského života? Každý z nás přece měl matku, většina žen se s existencí či neexistencí této role musí poprat a často jsou to zápasy kruté a bolestné.
Prošla jsem v životě mnoha bitvami, ale ta zásadní se týkala narození a výchovy vlastních dětí. Při ní jsem potřebovala opakovanou pomoc člověka, který se nebál riskovat a poskytl mi oporu, zázemí i láskyplnou péči. Bez jeho zásahu bych děti nedonosila a do smrti se užírala svou nedostatečností. Bez jeho slov bych děti sama nevychovala.
Výchova k mateřství se ve školách neučí, přestože je to disciplína důležitější než mnohá univerzitně posvěcená „skorověda“. Tak se zdokonalujeme za pochodu, pereme s vlastními chybami, jako samoživitelky řešíme nedostatek peněz i věčné války s úřady. A je téměř zázrak, že se do tohoto světa děti stále ještě rodí a že mají matky, které o ně s láskou a odhodlaností pečují.
Řeči o rovnosti pohlaví jsou jen vysněná utopie. Chce-li žena ke svým darům přidat ještě mužské dobývání světa, musí více pracovat a mít výraznější nadání. Nic jiného už z principu nemůže fungovat – pokud přestaneme rodit děti, vymřeme, pokud připustíme pozitivní diskriminaci a kvóty pro ženy, potlačíme přirozenou konkurenci. Historie nám ostatně ukazuje, kam lidstvo dovedly utopie a -ismy přetavené v sociální inženýrství. A není to pěkný pohled.
Chraňme si své přirozené role. Nemusíme v nich setrvat celý život. A opatrujme maminky, ať už žijí ve fungující rodině, nebo se o své děti starají samy. Jsou nejzranitelnější součástí společnosti, přitom mají v rukou budoucnost.
Psáno pro MF DNES, 21. 11.
Věnováno mému Lékaři.
