Většina z nás si cení své samostatnosti. Jsme myslící, svébytné bytosti s originálním vnímáním skutečnosti. Nenecháme se snadno obloudit nějakou ideologií, pochybným náboženstvím či charismatickým vůdcem. Proč tedy tak často podléháme stádnímu způsobu myšlení?
Jeruzalém, zřejmě třicátá léta prvního tisíciletí. Asi týden před svátkem nekvašených chlebů vjíždí do města muž na oslátku. Lidé ho vítají, visí mu na rtech. O necelý týden později na něj hážou kameny a volají: „Na kříž s ním.“
Jsou to titíž občané jeruzalémští? Nebo se snad ti první schovali do sklepa a dovolili Kaifášovi, aby si z venkova přivedl loajální dav? Hádanka, se kterou se potýkají i děti z křesťanských rodin. Je těžké připustit, že ten shluk Kristových obdivovatelů byl tak nestálý. Že i Petr svého Mistra třikrát zapřel. A že nakonec zbyla jen hrstka těch, kteří neměli co ztratit.
Německo, třicátá léta dvacátého století. V celé zemi začínají platit norimberské zákony. Židé se stávají méněcennou rasou. Lékaři, právníci, architekti, spisovatelé, filmoví režiséři – ti všichni, kteří ještě nedávno požívali velké úcty spolubčanů, jimž byli dokonce mnozí Němci vděčni za zdraví, život či majetek, jsou najednou zbaveni svých práv, práce a především své lidské důstojnosti.
Je zajímavé přečíst si, jak nacisté své počínaní zdůvodňovali. Nepovažovali Židy za lidi. Ponižovali je, zesměšňovali. Tím pravděpodobně sami sobě dokazovali, že oni jsou skutečně vyšší rasa. Nemylme se – to nebyla záležitost Hitlera, NSDAP a jeho věrných – nacismus schvalovali a pomáhali budovat mnozí slušní, poddajní, pořádkumilovní obyvatelé malebných městeček, pro které ideály jejich vůdce představovaly světlo na konci dlouhého temného tunelu, počínajícího prohranou válkou, pokračujícího drsnou hospodářskou krizí a vyztuženého dlouhodobou frustrací, závistí a především pocitem sounáležitosti.
„My jsme v právu,“ řve Maršál z Bílé nemoci na svůj národ. My jsme ti dobří, slušní, mravní, pořádní a bohabojní občané zdravého státu i rasy a zasloužíme si životní prostor, myslelo si mnoho příznivců nacismu. Někteří tomu věřili, někteří se přidávali z lhostejnosti, někteří i ze strachu.
A některé to jistě bavilo. Vždyť je to krásné, když máme pravdu a je nás většina.
Československo, konec čtyřicátých a počátek padesátých let dvacátého století. Proces s Miladou Horákovou, umučení Patera Toufara, poprava Záviše Kalandry. Politici, církev, spisovatelé. Také kulaci, továrníci, podnikatelé, nepřizpůsobiví intelektuálové všeho druhu. Ti všichni byli vystaveni represím, na něž se občas zapomíná. Proč je lidé nebránili? Proč se nepostavili na stranu své inteligence?
Někteří se jistě báli. Některým to bylo jedno. Ale mnozí se radovali, tančili a skládali oslavné básně na maršála Stalina. Drželi v rukou volant dějin, jak napsal Milan Kundera. Měnili svět, jak věřil Pavel Kohout. Zase tu bylo to mnohohlavé stádo, které nikdy nemá duši ani svědomí, zato má velikou moc.
Ve stádu se jednotlivec lépe schová. Ve stádu se krásně provolávají hesla. Ve stádu se skvěle útočí na bezbrannou či odzbrojenou menšinu.
ŠIKANA. MLOCTVÍ. STÁDNÍ MYŠLENÍ.
Tři důležité a provázané elementy každé totalitní ideologie i praxe. Tři zajímavé a navzájem prolnuté formy zla.
Máme to za sebou, říkáme si často. Nacismus skončil v roce 1945, komunismus v roce 1989. Proč se k tomu vracet. Proč jitřit minulost.
Protože ďábel totality dřímá v každém z nás. Stádní myšlení je nám stále blízké. Mloctví je pohodlnější než samostatnost.
A šikana se běžně objevuje ve škole, na pracovištích i v internetových diskusích.
Stačí tak málo. Jen být přesvědčen, že většina, ke které se hrdě hlásím, má nezpochybnitelnou pravdu.
Pak už stačí vzít do ruky kámen nebo usednout k počítači:
„Na kříž s ním!“
