Tak se mu to konečně povedlo. Pan prezident Zeman mě vytočil. A vážně je to mistrovský kousek, až dosud ve mně měl - řekněme - nikoli nepřítele. Nerada se přidávám k davu, když křičí: "Kamenuj." Ale každý máme své slabůstky a 17. listopad k těm mým zkrátka patří.
Cituji ze servru lidovky.cz: „Prosím vás, každý, kdo někdy chodil na protistátní demonstrace, ví, že ho občas majzli obuškem. A to ještě ti dědci z lidových milicí, když dostali povel ‚obušky k nasazení připravit‘, tak si je dali takhle na prsa a rozběhli se a my jsme jim utekli,“ řekl Zeman. „Přátelé, nebyla to žádná krvavá řež, nebyl to žádný nestandardní masakr, byla to jedna z ‚x‘ demonstrací,“ uvedl.
(http://www.lidovky.cz/revoluci-vyvolala-zprava-o-smrti-studenta-ne-snb-rekl-zeman-pld-/zpravy-domov.aspx?c=A141115_154449_ln_domov_ele)
Dovolím si panu prezidentovi oponovat v několika bodech:
1. 17. listopad nebyla jedna z "x" demonstrací. Možná to nebyl nestandardní masakr v celosvětovém měřítku, ale díváme-li se na tuto akci prizmatem roku 1988 a 1989, výjimečná byla. Z několika důvodů:
a, byla to povolená demonstrace. Proto se sešlo tolik lidí. Přišli jak ti, kteří by se na nepovolenou demonstraci báli, tak ti, kteří chodili na protivládní demonstrace pravidelně.
b, průvod, který se po zastávce na Vyšehradě vydal do centra, s sebou na nábřeží strhl mnoho dalších lidí, kteří se nadšeně přidávali. Můžeme polemizovat, zda šel dav z Vyšehradu zcela spontánně, já sama jsem tam zazanamenala jisté navigátory, kteří nás posílali dál - po nábřeží už se ovšem dav valil naprosto živelně.
c, další výjimečnost a zrádnost této demonstrace tkvěla v jejím načasování. Byli jsme přesvědčeni, že na Den studentů se nám nic stát nemůže. Proto také mnozí z nás do poslení chvíle neutekli a setrvali v kotli na Národní. Teprve když nás začali stlačovat, pochopili jsme, že je zle - a už nebylo jak a kam utéct.
Můžeme se samozřejmě bavit o tom, zda je horší rána obuchem či zásah vodním dělem v mrazech (Palachův týden v lednu 1989). Asi záleží na tom, kam ten obuch dopadne.
2. "Dědek z lidových milicí" zrovna mě v Mikulandské pod ruku nedostal. Byl to vysoký pětačtyřicátník s knírem´a červeným baretem. Poměrně fešák, kdybych ho potkala někde jinde. Nejdřív majznul Davida, který se mi rozplácl pod nohy, a když jsem se krasavci koukla do očí, vzal mě přes ledvinu. Podlitina byla viditelná tři neděle.
Měla jsem ovšem štěstí. Na týdenním pobytu v Mariánkách, kam byli vysláni zranění studenti, jsem se cítila téměř nepatřičně a velmi zdravě. Proto doufám, že se ten Bojarův seznam objeví - kopance do hlav i do břich a rány obuškem zavinily otřesy mozku či epilepsii, pohmožděniny břicha, poranění páteře. Možná to nebyl masakr v čínském či indickém stylu, ale určitě to byl slušný a místy i krvavý nářez.
3. Pan prezident prý na Národní byl. Pokud tam setrval až do konce, měl by vědět, že ten známý "kotel" byl zcela zaplněný, že v určitých místech nikdo nevěděl, co se děje před ním a za ním, a že od určité chvíle nebylo možné odejít, protože dav byl stlačován. Na našem místě jsme vlastně měli jen sluchové informace - hesla demonstrantů, písně, štěkot psů a nakonec křik.
4. Můžeme se bavit o tom, zda by se Pražané zvedli od televizí a svých koníčků, kdyby se doslechli jen o demonstraci a zprávy nebyly opepřeny údajnou smrtí Martina Šmída. Možná nezvedli. Možná by jejich potrhané a pomlácené děti, které se toho večera vracely domů lehce v šoku, nestačily na vyvolání takové vlny odporu. V tom s panem prezidentem souhlasím - zpráva o tom, že na Národní "někdo umřel", situaci značně vyostřila.
Ale historie nezná žádná kdyby, říkávali nám naši docenti a profesoři. Ti samí docenti a profesoři, kteří ještě v pondělí 20. 11. 1989 v narvané aule naší fakulty tvrdili, že tohle revoluce není a že dělníci s námi nepůjdou.
Možná podcenili svatou Anežku. Nebo Gorbyho "neaktivitu" ve střední Evropě.. Nebo studenty a herce, kteří nadšeně jezdili na venkov a všude roznášeli radostnou zvěst, protože noviny nic moc nepsaly a televize i rádio ještě několik dní škytaly, chrchlaly a dusily se informacemi z ÚV KSČ.
Považovat za "start" listopadových událostí právě jen Uhlovu mystifikaci, tedy zprávu o údajné smrti Martina Šmída, je poměrně dost pragmatické, trochu nevděčné - a velmi krátkozraké.
Ještě jednou přeji všem krásný 17. listopad. I panu prezidentovi.
PS: Mailem se mi přihlásil ten "navigátor" ze zdi na Vyšehradě a prozradil i jméno kamaráda. Pobavilo mě to, estébáci to opravdu nebyli. Mozaika po pětadvaceti letech doplněna.
Související články: (zobr) (zobr) (zobr)
