Léto bylo náročné, proto jsem nepsala a nevěšela články. S omluvou, opožděně jeden důležitý - vyšel 20. 7. v MF DNES, týká se sporů o hru Naše násilí, vaše násilí a žaloby kardinála Duky, ale především je o lásce k příběhům.
Sedíte v kině na jakési symbolické mozaice z Divokého západu. Muži u barového pultu mají kolty proklatě nízko, dámy s výstřihy voní hříchem. Místní šerif se právě žení, Harmonika čeká na Henryho Fondu a sedmička statečných laškuje s Calverou. Pak zazní známá melodie a na obzoru se objeví ti dva.
Mají všechny atributy, které jim Karel May přisoudil – Ilčiho a Hatátitlu, medvědobijku, henryovku a stříbrnou ručnici. Kolébají se měkce v sedlech a vy víte, že přijíždějí Strážci dobra. Před saloonem sklouznou do prachu cesty, ten první rozrazí dveře a jeho opakovačka se rozštěká. A zatímco brakuje kasu a prolévá se whiskou, druhý přeskočí haldu mrtvol, popadne rudě oděnou ženu ječící hrůzou, mrskne s ní na podlahu, zacpe jí ústa medicinovým váčkem a v rytmu známé melodie ji znásilní.
Příliš brutální? Jde přece o umělecký počin. Co na tom, že Vinnetou a Old Shatterhand představují pro generace nedotknutelné symboly dobra, umělec má ukazovat nezkreslený obraz Divokého západu. Přece i děti vědí, že Mayovy fantasy se neslučují s realitou…
Spor o divadelní hry chorvatského režiséra Frljiće, které pobouřily mnohé kvůli neúctě ke křesťanským symbolům a kvůli nimž podal v posledních dnech kardinál Duka žalobu na Centrum experimentálního divadla v Brně, je složitý, právně i mravně těžko uchopitelný. Literární nebe je plné velikánů, kteří byli za svá díla postaveni před soud a posláni do vyhnanství. I neúcta k náboženským symbolům k umění patří. Vždyť Puškin v mládí zřejmě napsal poemu, v níž archanděl Gabriel drsně přestoupil své kompetence, Karel Havlíček vytvořil ze svatého Vladimíra buranského nadsamce a despotu, šikanujícího ubohého Peruna, a Nikós Kazantzkis nechal Krista sestoupit z kříže a prožít poslední pokušení v náručí Máří Magdalény a Lazarových sester Marty a Marie.
Kde leží hranice, za níž jsou některá umělecká díla pro nás nepřijatelná? Každý si ji neseme v sobě. Ale je tu jedno poznávací znamení. Pokud autor tvoří s láskou k příběhům, které se jako věčné principy stále vracejí, aby nám ukázaly smysl naší existence, pokud se poctivě snaží dobrat podstaty svého tématu, málokdy potřebuje brutální, prvoplánové berličky, které působí zbytečnou bolest.
Netuším, jak dopadne právní spor o hry režiséra Frljiće. Svoboda slova i svoboda umělcova vyjádření je skutečně věc zásadní a těžko zpochybnitelná, ať se jedná o umělce poctivého, či takového, který tvoří vlivem různých doktrin, ismů a grantů. Postava Ježíše Krista, jehož symbol v jedné z Frljićových her figuruje, je ovšem také součástí velkého, stále se vracejícího příběhu, který pohnul dějinami. A pokud někdo bez pochopení a lásky ten příběh przní, cítím i já nutkání svou milovanou postavu bránit. Jako bych bránila Vinnetoua, Jeana Valjeana, Gandalfa či Rostandova Cyrana z Bergeracu.
Protože oni nikomu neubližují. V příbězích i v naší mysli stojí pevně na straně dobra a nikdo by je neměl svévolně přetahovat na temný břeh. Tím totiž ubližuje i nám.
Psáno pro MF DNES, 20. 7. 2018
