Smutná glosa z MF DNES. Hus, Havlíček, Fučík a ...ráda bych prozradila více, ale první dvě věty se mi prostě nevešly do perexu.
V roce 1415 upálili Jana Husa a stal se z něj národní mučedník. Co na tom, že během husitských válek zaplatilo životem mnoho jeptišek a řeholníků, že Hus byl trochu anarchista, který vykládal řezníkům a pekařům v Betlémské kapli, že nemusí poslouchat kněze, který nežije podle Desatera. Co na tom, že jeho současník Jan Nepomucký, který podle Desatera žil i zemřel a patří k nejznámějším katolickým světcům, upadl v národní zapomnění. Hus je náš a jeho hranice stále plápolá.
Mým vzorem je Karel Havlíček Borovský. Do Brixenu za ním vlastenci nejezdili, ale ani do Brodu, i v Praze se ho před smrtí báli. Zato po smrti mu vystrojili pohřeb s trnovou korunou, za několik let zpívali: „Spi Havlíčku v svém hrobečku…“ a vesele šikanovali jeho dceru, která se z národního sirotka stala odpadlíkem, neb se nevhodně zamilovala. Zjevně nečetli Křest sv. Vladimíra, kde Perun před utopením v Dněpru smutně štká: “Tak to chodí na tom světě/ každou chvíli jinák/ dneska ctí tě za svatého/ zejtra budeš sviňák…“
Za druhé světové války popravili nacisté komunistického novináře Julia Fučíka, který si protektorát pletl s karnevalem a skautskou bojovkou. Jeho Reportáž, v původní i retušované podobě, skrývá mnoho nezodpovězených otázek. Zatímco oběti nacistických koncentráků, K. Poláček, J. Čapek i K. Hašler, byli taktně upozaděni, Julek se stal vzorem mladých komunistů. Dnes mizí z čítanek.
V padesátých letech 20. století bylo komunisty popraveno asi 200 lidí, 200 000 uvězněno, další zemřeli v souvislosti s terorem. Pak ruské tanky převálcovaly snahy reformních komunistů o vlastní cestu a na protest se upálilo několik mladých lidí, první Jan Palach.
O dvacet let později posloužilo výročí jeho smrti jako vhodné datum k pořádání protirežimních demonstrací, přičemž dosluhující papaláši nezvládli situaci. Komunistická říše se rozpadala, na dveře ťukal listopad 1989.
Za dalších třicet let byl během oslav vlastního upálení prohlášen Jan Palach národním mučedníkem hodným následování, samozřejmě v duchovní rovině. Naštěstí se mediální divadlo zatím obešlo bez obětí na mladých životech – upálit se pokusili jen dva starší muži, jednomu se to téměř povedlo.
Národní mučedníky bychom si měli volit obezřetně a s rozvahou. Nakonec i oni mají jen takový národ, jaký si zaslouží.
Psáno pro MF DNES, 23. 1. 2019
