Leden! Každá moje třída píše několik písemek, děti se učí na vlastní písemky a chřipky kolem nás tancují kankán. Bývám vycucaná jak citron. A taky kradu. Klíče, tužky, třídnice! Držte se ode mě dál!
Jeli jsme s Jáchymem v pátek večer domů. Vlakem, jako obvykle. Dvě tašky s nákupy, Chum vychechtaný, protože možná nerupne z matiky, já urvaná, protože se jako obvykle s těmi známkami příliš mažu. Navíc jsem přemýšlela, jestli přes hobití lýtka dopnu nové kozačky.
Je u nás zvykem, že po svých bohatých dětech, které rozmazluje bývalá tchyně, občas něco podědím, Tu mobil, tu drahé sandály, tu pěknou bundu. Loni jsem po Chumovi podědila dvě stejné kožené peněženky. Obě nosím v batohu. Chum si koupil třetí, velmi podobnou.
Vlak pomalu dojížděl do naší stanice, sbírali jsme svršky a nákupy a chystali se vystupovat.
„Mami, tys mi ukradla peněženku!“ zařval syn nečekaně a chtěl mě prohledat. Uraženě jsem to popřela a hnala ho k východu. Nejsem zlodějka.
Bez peněženky nevystoupím,“ odsekl nakvašeně a začal hrabat ve svých taškách. „Vrátím se dalším vlakem. Ale jestli ji máš ty!“
Vypadal velmi odhodlaně, vystoupila jsem tedy a nechala ho odjet. Kdybyste viděli, jak vypadá jeho pokoj! Určitě tu peněženku někam zastrčil!
Pak jsem sáhla do batohu a hádejte, co tam bylo… TŘI ČERNÉ PENĚŽENKY!
„Chumíku, jsem úplně blbá…“
Zavrčel do mobilu něco nepublikovatelného. Zpáteční vlak jel okamžitě. Stála jsem zmrzlá na nástupišti a čekala. A tušila, že to nebude zadarmo.
Vlak přijel. Ve dveřích rozesmátá průvodčí, které se Jáchym pokoušel vysvětlit, proč nemá doklady ani peníze. Zkontrolovala jeho kartu a mezi kuckáním zapískala. Chum syčel a prskal. Popadl těžké tašky a dva kroky přede mnou drtil mezi zuby ošklivá slůvka.
„Napíšu ti blog,“ zašveholila jsem smířlivě. „Veselý, abych to nějak napravila.“
„Jo, to udělej. A nepřibližuj se k mým věcem, když jsi kleptomanka!“
Tak o téhle diagnóze jsem nikdy neuvažovala. Ale kdoví...
Každopádně přede mnou schovávejte černé kožené peněženky!
