Její vlásky voněly tak úchvatně a nenapodobitelně… Nasála jsem rozkošnicky pach jemné kůže, značkového dětského šamponu a maminčina parfému. Nádhera! Sladký budoucí domove! Stěhování bylo dílem okamžiku. Moje dosavadní potomstvo, bezpečně uložené v malých průsvitných kokoncích kolem dokola, ještě snilo miminkovské sny a čekalo na svůj velký den.
Na své PROBUZENÍ! Moje pracovité sestřičky se dál radostně množily jen pár centimetrů ode mě.
Přeběhla jsem a dychtivě se zakousla do měkoučké podlážky svého nového domova…
„Ta holka má vši!“
„Neblázni! Ukaž, mami, kde?“
Evina matka odhrnula medové zlato za Markétčinýma ušima a ukázala své dceři malé průsvitné slzičky, rozseté u kořínků vlasů jako drobné skleněné korálky.
„Má jich plnou hlavu, běž honem do drogerie a kup ortosan.“
Eva rychle přepočítala obsah peněženky, pár dní před výplatou byl žalostný, hodila na sebe bundu a vytlačila z předsíně kolo.
„Zatím ji aspoň umeju hlavu normálním šamponem, ty živý svině se utopěj!“
Eva ještě zaslechla Markétin vřískot, jak ji babička hnala do vany. Zhluboka se nadechla, vtlačila kolo do výtahu a přemýšlela, co všechno bude muset vyprat a vyžehlit, aby si mohla být jistá, že ta roztomilá návštěva definitivně opustila její byt.
Zmáhá mě únava. Tolik dětí už jsem vyplodila, čekají ve svých pružných, bezpečných schránkách, dokud nenastane jejich čas. Těším se až uvidím jejich probuzená tělíčka, jak se poprvé zakusují do hebké kůže a sají sladkou šťávu, která nám dává život. Pak začnou klást vajíčka. A naše společné dílo se bude rozrůstat, dokud neobalíme vajíčkem každý voňavý vlásek na téhle dětské hlavičce…
Glo, glo, co to… ach, všíbože, já se… to… pím…
Eva si zuřivě pročesávala červené vlasy a přemýšlela, kolikrát je ještě bude muset umýt, než se dopracuje k nějakému normálnímu odstínu.
„Mně se to líbí, mami! Jsi taková barevná! “
Osmiletá Markéta si maminku nadšeně prohlížela, na hlavě už zase turban z ručníku, pod nímž chemicky působil nějaký další deratizační prostředek. Tentokrát zaručeně účinný, za pouhých tři sta dvanáct korun.
„Umejeme hlavu a jdeme vybírat hnidy,“ vzdychla Eva. Práce na celý víkend. Třetí v pořadí.
Při první odvšivovací kůře obrátila byt vzhůru nohama a vyprala všechno kromě parket: povlečení, potahy na postele i křesla, koberce, župany, závěsy, ručníky, bundy, šály, čepice a polovinu šatníku. Vyklepala a vyluxovala matrace. Starší dceru Elišku poslala spát do obýváku, Markétu držela v karanténě. Zakázala návštěvy kamarádek, zrušila oslavu narozenin.
Asi deset hodin vybírala hnidy z Markétiny husté kštice. Hnid neubývalo.
Pak vzala nůžky a vyrobila Markétě slušivý krátký sestřih, protože kadeřnice ji odmítla ostříhat. Hnid neubývalo.
Po výplatě obešla lékárny, koupila několik dalších zaručených přípravků na vši a postupně je použila.
Hnid stále neubývalo.
Evina deprese dostávala podobu veliké, tlusté, lidožravé vši…
Jsem nějaká … jiná. Moje tělo se mění, protahuje a zbavuje té tísnivé slupky, která ho svazovala. Cítím se tak volná! Mám hladkou černou kůži a kusadla a cítím… ach, já budu matkou!
Budu rodit krásné zdravé děti, můj život, zatím tak pustý a prázdný, konečně dostane řád a smysl...
Budu matkou, sestřičky moje, slyšíte?
„Mami, Eliška se mě štítí!“
„Divíš se? Kdo sem ty mrchy zatáh?“
„Mami, ona mi nadává!“
„Protože kvůli tobě mám vlasy jak chcíplou slámu!“
„Mami, ona mě nemá ráda! Ale já za ty vši přece nemůžu!“
Eva odložila rozpálenou žehličku. Zavřela oči. Zhluboka se nadechla…
„Ven! Všichni! Děti, vši, hnidy! Potřebuju se zhroutit!“
Holčičky poděšeně vycouvaly.
Eva tupě pohlédla na hnědou kouřící skvrnu, která čerstvě vykvetla na jejím nejlepším damaškovém povlečení, pak vztekle plácla žehličkou jen o pár centimetrů dál, položila načervenalou hlavu na žehlicí prkno a zoufale se rozplakala…
„Ty svině nás sežerou,“ vzlykala. „Ty svině nás jednoho krásnýho dne všechny sežerou!“
Její vlásky voněly tak úchvatně a nenapodobitelně…
Nasála jsem rozkošnicky pach jemné kůže, značkového dětského šamponu a maminčina parfému. Nádhera! Sladký budoucí domove!
Stěhování bylo dílem okamžiku. Moje dosavadní potomstvo, bezpečně uložené v malých průsvitných kokoncích kolem dokola, ještě snilo miminkovské sny a čekalo na svůj velký den. Na své PROBUZENÍ! Moje pracovité sestřičky se dál radostně množily jen pár centimetrů ode mě.
Přeběhla jsem a dychtivě se zakousla do měkoučké podlážky svého nového domova…
Sesterské povídky, kráceno
