Glosa o údělu našich básníků, od Havlíčka a Máchy k Nohavicovi. Když jsem ji psala, vypadl mi Karel Hašler, umučený nacisty, a Karel Kryl, který za komunismu emigroval a pak se nadšeně vrátil, aby nadšení pohltila ztráta iluzí.
„Až chlapečku zavřeš víčka,/ vyskočíš si na koníčka/ a koníček spí. /Pojedeš s ním k černé skále,/ po silnici, u maštale,/ černá skála spí.“
Když jsem v roce 1975 recitovala tyto verše na školním kole Pražského vajíčka, bylo mi fuk, že Jaroslav Seifert dostatečně neodsoudil pomýlenost Pražského jara a málo přivítal vstup bratrských armád v roce 1968. Soudruzi na to ale měli jiný názor. Do obvodního kola jsem se probila až s Nerudou, ten byl zrovna v kurzu díky sociálním baladám a národovectví, komunisti milostivě přehlíželi i jeho křesťanství.
Kádrování básníků je u nás taková pěkná tradice. Lid si z nich v době obrození vytvořil národní majetek a podnes do nich projektuje vlastní představy o morálce i politice. Básník má jako Havlíčkův Perun ze Křtu svatého Vladimíra plnit přání davu a moc si nevyskakovat. Do toho ještě začnou mocipáni zprava zleva čas od času tlačit na ideologickou čistotu veršů a vyjádření k různým propagandistickým hrám. Havlíček věděl, o čem píše, naštval kdekoho, protože odmítal kolektivní mávátka a tvrdohlavě opakoval, že „svět je pořád stejný,/ lidi ho nemění,/ plivni si stokrát do moře,/ ono se nezpění…“ A pak se divil, že za ním na brixenskou dovolenou nikdo nejezdil, aby ho vzal na pivo.
„Nekamenujte proroky./ Neb pěvci jsou jak ptáci;/ kdo hodil po něm kamenem,/ k těm víc se nenavrací!“ napsal Vítězslav Hálek pár let po Havlíčkovi. Taky si užil, jako Karel Hynek Mácha, byť každému z nich vyčítali pravý opak. A po nich přišla řada vyvrhelů a nekalých živlů. František Gellner byl moc free, Josef Svatopluk Machar a Viktor Dyk uhnuli příliš doprava, Jiří Orten vyfasoval židovskou hvězdu a roky strachu, Jan Zahradníček a Václav Renč byli příliš velcí katolíci a skončili na jedenáct let v kriminále, František Halas stihl zemřít, aby ho bolševici nezačali šikanovali, Seifert to nestihl, protože díky veršům o ženských a vínu si předplatil v nebi dlouhověkost, a chuligán a ochlasta, přesto autor dalších nebeských veršů, Ivan Martin Jirous, seděl déle než Václav Havel, ale neměl tak dobré „píár“.
Můžeme jen s Jarkem Nohavicou zazpívat:„A dříve než mě přijme svatý Petr u komise, /Básníkům české země chtěl bych uklonit se!“ Jestli v naší kotlince někdo dostává s železnou pravidelností přes čumák, jsou to právě oni.
Abych nezapomněla, už na mé první Portě měl zakázaný zpěv jistý Nohavica, nelíbil se tehdejším „andělům na kůru“. Pak přišlo dlouhé období, kdy jsme směli recitovat, zpívat i vzývat všechny básníky světa. Netrvalo dlouho. Jako příšera z hlubin se odněkud vynořilo nové kádrování, ba rušení koncertů, a všeznalý dav už zase šikanuje za názor. “Kříže se nemění/ jen příjmení a jména/ když letí kamení/ jde kolem huby pěna/ potom se omluvíme/ pomníky postavíme/ a hlavy ozdobíme.“ Básníci české země, ozvěte se!
Psáno pro MF Dnes, 18. 3. 2022
