Byl to hrozný rok. Až do května. Věděla jsem, že bude hrozný celé minulé prázdniny. Nechtěla jsem v srpnu vůbec přijít do školy. Státní maturita mě děsila víc než studenty. Na rozdíl od nich jsem věděla, co nás čeká.
Na naší škole se předpokládalo, že studenti půjdou v češtině automaticky do vyšší úrovně obtížnosti. To pro mě znamenalo narvat do jejich nebohých hlav všechny tropy a figury a ismy a jazykovědné pojmy a slovníky a rozbory poezie – samé češtinářské lahůdky.
Potom sloh – funkční styly. Neodchylujte se od tématu, držte se striktně zadání, nepište, co vás napadne, ale tlačte před sebou text rozumově a řemeslně. Pozor, fejeton musí být odlehčený, úvaha přemýšlivá, vyprávění není ještě povídka.
Potom karty. Vyrobila jsem devadesát pracovních karet, protože ty z CERMATU mi prostě nevyhovovaly. Asi dvě stě hodin práce mimo běžný úvazek.
Zvládli to všichni bez problémů. Zázračně. Nejhorší známka byla trojka, tu jsem dala dílem já za Balady a romance, dílem se na ní podepsalo sedmnáct bodů ze slohu. Bylo po maturitách. Měla jsem dojem, že mi po těle i po duši přeběhlo stádo indických buvolů.
Pak naše škola slavila výročí svého vzniku. Trumpetky, bubínky, veselý průvod ze Strahovského kláštera na Hrad a do Katedrály sv. Víta. Tam měl pan kardinál Duka rozdat maturitní vysvědčení. A ode mě se očekávalo, že někde cestou, nejlépe pod sochou TGM, zahraju se studenty divadlo.
Volba padla na sekundu, která rok poctivě zkoušela kousky z Knihy džunglí. Týden jsme finišovali. Tabakí byl už dostatečně odporný, Matka vlčice vášnivá, Baghéra mazlivý a Ká krásně protahoval sykavky. Pak nám zmizel Balú. A medvěda jsem se musela ze dne na den nadrtit já.
Zfackovala jsem prezidentovi pod okny Mauglího a Ká se vydal lovit opice. Vlastně celá Kniha džunglí je krásný obraz školy a každé zvíře v ní představuje jiný typ učitele. Už zase ve svátečním jsem doběhla do Katedrály. A tam to ze mě konečně všechno spadlo. Maturita. Balú. Školní sváry i nesváry.
Bylo tam chladno. Ale pan kardinál hovořil o knihách a vysvědčení doputovala k absolventům. Všechno se zklidnilo. I ve mně. Indičtí buvoli ulehli k odpočinku a Káovi nalezly do rozevřené tlamy poslední opice ze Studených pelechů. Vyšla jsem z ledové Katedrály do měkkého slunečního dne a pomalu sestupovala po Zámeckých schodech dolů k metru.
Crnk. Pípla mi esmeska. Otevřela jsem mobil a na displeji zářila kratinká zpráva: „Šéf CERMATU, Pavel Zelený, byl právě odvolán.“
V dáli se ozval Šér Chánův zoufalý řev. A já jsem se po roce a půl zase začala modlit.
