Máme poslední postní neděli. A také jaro - čerstvé a studené. Dnes ráno jsem po pětitýdenní bronchitidě chtěla konečně jít do našeho ledového kostela na mši - když jsem se v devět začala oblékat, syn mi radostně oznámil, že už je deset. A ještě takové lechtivé střípky dávám na blog... no nic, zbytek týdne budu rozjímat.
Sexta, Puškin, Evžen Oněgin.
Procítěně předčítám Taťjanin závěrečný monolog:
„Snažte se vyhnout mému domu,
dobře vás znám, už z hrdosti,
nehazardujte se svou ctí.
Miluji vás, nač lhát a komu...“
Hyperaktivní student v první lavici otáčí hlavu za sebe. Mám potřebu ho umravnit:
„… Adame!“
„Pani profesorko, COŽE? To ne! Fakt jste mě teda vyděsila!“
Taťjanin monolog dočetla samozřejmě studentka. Já jsem se svinula za katedru.
"...nepatřím ale přesto vám
a muži věrnost zachovám."
Opět mě Puškin rozplakal...
Septima, Hemingway, Sbohem armádo.
Čteme slavný ledovcový dialog hrdiny a hrdinky (Henry se zraněnou nohou v posteli, Katherine měří teplotu a tak...) Osmnáctiletí muži kuckají smíchy, dívkám tuhnou rysy.
„Je to hnusný sexistický macho.“ špitne Margaretka.
Váhám, jestli trochu připepřit. Mám na stole Milence lady Chatterleyové, ale přece jen, číst Lawrence nahlas...
„Individuální četba,“ rozdávám s úsměvem texty. „Potichu, jestli se chcete seznámit s touhle knihou. Pak se mrkneme na anglické katolíky... Chesterton, Waugh, Tolkien... zvláště Chestertonova Ortodoxie se vám bude moc líbit...“
Zvláštní, u Lawrence se chechtají dívky a muži klopí zraky. Možná by o tom měl někdo napsat nějakou odbornou studii.
„Vy jste ale potvora, paní profesorko,“ culí se na mě Rézinka z poslední řady, zatímco Toníček, který ji miluje, rudne jako pivoňka. „Že vy to děláte schválně?“
Já? Ne. Já jenom otevírám klasiky...
A ještě do oktávy se podíváme. Škvorecký, Mirákl a Danny Smiřický.
Vedeme o něm zuřivou diskusi. Oktáva bublá.
„Pořád jenom svádí ňáký holky. Pořád řeší, která mu dá a která ne!“ piští Janinka.
„A ten nadrženej profesor na dívčí sociálce v Miráklu…“ přidává se Vojtěch.
„Navíc s kapavkou,“ utrousím suše.
„No,“ vzdychá hlasitě Janinka. „ Jak nám tuhle knížku můžete doporučovat? Když je hrdina takovej…“
„Prasák!“ dořekne Vojta pobouřeně.
„Danny Smiřický je jako literární postava… poddimenzovaný,“ říkám s povzdechem definici vlastní výroby. „A já ho miluju. A vy jste děsný moralisti! A vůbec, Máří Magdaléna taky porušovala pravidla a stala se z ní světice. Svatého Augustýna raději vynechám. A ten román je o Čihośťském zázraku, abyste věděli. Kolik máme v české literatuře románů o zázracích a o budoucích světcích?“
Byla to nakonec remíza. Ale jen kvůli tomu zázraku...
Krásné Velikonoce všem!
