Jsem Pražačka křtěná Vltavou a do třiceti let v matičce stověžaté bydlela. Přesto jsem duší Moravačka a moravskou národnost jsem uvedla i do formuláře při nedávném sčítání lidu.
Mám ráda jihomoravskou přírodu, tamní sladké víno i podnebí, z něhož za teplých letních dnů vydechuje středomořská vlahost. Cyklostezky na Hradišťsku a Ostrožsku až ke Strážnici znám lépe než leckterý domorodec. Ale nejraději mám na Moravě lidi. Moje nejlepší přítelkyně se tam buď narodily nebo se v dospělém věku za Moraváka či na pomezí Moravy a Čech provdaly. A pak je tu pětice Moraváků, kteří k mému životu patří: můj lékař, můj básník, můj malíř, dědeček mých dětí a můj manžel.
Můj lékař pochází ze Slovácka, za humny mu zrálo boršické víno, pod okny se rozlévala z břehů Morava a nedaleko od jeho rodného města čarovaly bohyně z Žítkové. Celá ta magická krajina mládí mu nepochybně pomáhala zvládat v racionální Praze svéhlavé i nešťastné pacientky, které byly často závislé na jeho vůli, empatii, a schopnosti provést je peklem i očistcem k ráji mateřství.
Můj básník je z Těšína (je tedy nikoli Moravák ale Slezan, jak mě upozornil zdejší diskutér, omluva), a jeho „anděl strážný/ těžkou práci má“. Poslouchám ho od šestnácti let, zpíval mi v mnoha probdělých nocích, v dobách dobrých i zlých. Když nemůžu spát, pouštím si jeho písně a nasávám hlas, který se tolik podobá jinému zázraku provoněnému sluncem a vánkem z vinohradů.
Dědeček mých dětí se také narodil v kraji vína, v bohaté vesnici jižně od Brna, ale celý pracovní život prožil v Ostravě. V roce 1969 ho vyloučili z DAMU, protože pomočil sochu sovětského generála, po revoluci mu kariéru zastavilo obvinění ze spolupráce s StB. Soudil se, soud vyhrál, onemocněl a zemřel. Ještě předtím se statečně postavil za dceru, která proti vůli rodiny odmítla jít na potrat.
Můj malíř rozhodně nezapře jižní Moravu, která se stále víc odráží i v jeho modrých obrazech a obrázcích. Ať maluje město, moře či anděly, dýchá z jeho barevných světů klid, humor a radost.
Můj manžel vyrůstal v drsné krajině Jeseníků a odnesl si odtud tvrdohlavost, zarputilost i velkorysost. Od dvanácti let se rve s osudem a dokázal na něm vymoci úžasné věci – postavil loď a několik domů, zúrodnil bezpočet zahrad, pomohl mnoha lidem.
Moji Moraváci byli a jsou každý jiný, a přece mají hodně společného. Naučili mě, jak přežít těžkosti, dokázali mi i v nejchmurnějších časech předat trochu své radosti ze života. Pomalu, ale jistě ze mě udělali Moravačku.
Chci tuto glosu věnovat sedmi vesnicím na jižní Moravě, přes které se přehnalo tornádo. Mysleme na ně a pomozme jim. A nejen peněžními sbírkami: jednu z nich právě vyhlásila Diecézní charita Brno. Tornádo přece mohlo potkat vaši ves, strhnout střechu nad vaší hlavou a poranit vaše děti.
Hodonínsko platí daň za nás za všechny. A mělo by cítit silnou podporu ze všech koutů naší země.
