Přichází to plíživě a zvolna. Nejdřív nemůžete najít rtěnku. Potom začnou mizet řasenky, stíny, tužky na oči. Vaše nejdražší a nejhýčkanější střevíčky z jemné kůže se náhle povalují pod haldou zimních bot. A to je teprve začátek.
„Angličané jsou mnohem civilizovanější národ než my, pošlou Imogenu do školy v sedmi letech a taktak že ji přivezou, když je jí třicet.“
Tak glosuje americká spisovatelka Betty MacDoonaldová dospívání svých dvou dcer. A já jí dnes začínám rozumět. Nepropadejte panice, když se vaše sladké holčičky mění v nemluvné mimozemšťanky s těžce zmalovanýma očima a jedovatým sosáčkem z vás vysávají zbytky energie. Ony za to nemohou. Uff!
Jak tedy poznáte, že vám dospívá dcera? Tady je několik neklamných projevů:
1. Zmiňované mizení šminků. Nejčastěji se ztrácejí rtěnky za pět stovek, nenahraditelné stíny na oči či jediný korektor, který ladí k vaší zralé pleti.
2. Boty. Čím vyšší podpatek, tím nezbytněji je vaše mimozemšťanka musí „okoštovat“. Pokud se podpatek ulomí, najdete chloubu svého botníku někde na dně, pohřbenou pod krabicemi. Doporučuji předem jasně vyčlenit alespoň jedny stařenky pro dceruščino použití, jinak budete do divadla a na ples capkat v pohorkách!
3. Dveře. Buch! Prásk! Břink! Zasklíváme tak třikrát do roka. Ať řeknu cokoli jen trochu špičatého, dveře zadrnčí a panelák nadskočí. Závidím těm, kteří mají doma korálkové závěsy.
4. Vlasy. Ať nakoupím jakékoli množství šamponů a kondicionérů, do týdne zmizí. Všechno snáším, ale když přišla Týna s dotazem, zda si smí obarvit svou hustou kaštanovou hřívu načerno, zařvala jsem kategoricky: “NE!“ „A Žofinka, Barborka, Martinka i Evička mohly,“ zalkala Týna zrazeně. „Jejich maminkám to nevadilo!“ Vysvětlila jsem Týně, že mi jsou Žofinčiny, Barborčiny, Martinčiny i Eviččiny vlasy zcela ukradené. Taktéž vlasy jejich maminek. Ale barvu a jakékoli jiné čáry u kadeřníka prostě nedovolím. Dveře zakvílely, zmizel litr kondicionéru, ale bylo po boji.
5. Šaty. Co máte na sobě vy, je „divný“. Dceřiny hadříky jsou in. Doporučuji nekomentovat. Až když na sebe Týna třetí den soukala uzounké džínové kraťasy, které měly v rozkroku zhruba tři milimetry, jemně jsem ji upozornila, že i profesorky na gymnáziu jsou ženské a dráždit je každý den dlouhýma nahatýma nohama není rozumné. Zvlášť před vysvědčením. S vrčením na sebe hodila kraťounkou minisukni a odsupěla za vzděláním.
6. Chlapi. Spolužáci jsou magoři a idioti. Protože právě učím tercii, vcelku ji chápu. Starší studenti "vypadaj namyšlený" a "koukaj na nás jako na mrňata“. Učitelé – jeden je “fakt hustej“ a ten druhý: „Neřešim“. Úplně boží ovšem je …teď jsem zrovna zapomněla jméno nového hereckého favorita, ale Boreanaz ani Cumberbatch už to nejsou. Sbohem, Angele a Sherlocku.
7. Vesmír. Ten je tu samozřejmě jen a jen kvůli našim mimozemšťankám. K tomu ještě facebook, mobil a další nezbytnosti. Však to znáte.
PS: Tenhle blog jsem začala v duchu psát v pátek ráno, ze skříně totiž zmizely moje poslední tmavé punčocháče. Týna o nich samozřejmě neví. Asi je odnesli mimozemšťani.
Mimochodem, víte, jak poznáte, že vám dospívá syn? Mizí vám žiletky a …
„Mami, jestli to tam napíšeš, tak tě zabiju,“ řve na mě Chum z kuchyně. „Tenhle blog čtou občas i mí kamarádi!“
No, tak já to tam nenapíšu. Já už si to vlastně ani nepamatuju.
