Vzpomínáte na otce Scholastika z Drdových Hrátek s čertem? Tak dlouho předstíral, že je svatý muž, až ho chlápek s kopýtkem a růžky pod kloboukem málem odnesl do pekla.
Ačkoli se Jan Drda s rudým peklem sám také taky zapletl, lidské charaktery vystihnout uměl.
Konflikt mezi svědomím, chcete-li božským řádem v nás, a nejrůznějšími předpisy, směrnicemi, vyhláškami, příkazy a zákazy vládců je tu s námi od počátku dějin. Už Prométheus a Antigona porušili účelový předpis nadřízeného ve jménu mravního řádu a dostali za to pořádný flastr. Pak tu máme Sokrata a Krista, jeden učil teenagery myslet, druhý uzdravoval v sobotu, oba prudili formální autority tak dlouho, dokud pastička nesklapla. A po nich všichni ti umučení světci, reformátoři, spisovatelé a vězni svědomí. Cesta ke svatosti je nepohodlná záležitost.
Existuje však druhá možnost, v níž právě vyniká otec Scholastik. Hra na svatost. Stačí, když se ideologicky proškolený jedinec viditelně hlásí k nějaké vrchností posvěcené pravdě. Nemusí řešit konflikty svědomí, prudit mocipány a končit na kříži. Jen musí pravidelně zdůrazňovat své přednosti a kritizovat nedostatky oponentů. Však nám tu Shakespeare nechal Bianku, sestru „zlé“ Kateřiny, Moliére svatouška Tartuffa a Viktor Hugo komisaře Javerta.
Současný svět předpisů, zákazů, nařízení, politické korektnosti a utkvělých představ o tom, co je, a co není správné, dává opět zelenou svatouškům všeho druhu. Nejvíc je to vidět v politice a v médiích, kde se výchova oponentů stala módou.
Vyniká v ní i Markéta Pekarová Adamová, která v každém duelu s Radkem Vondráčkem připomene svému předchůdci kytaru na půdě Sněmovny. A mně se při každé z jejích výchovných lekcí vybaví citát z oscarového filmu Za zvuků hudby, kde kapitán von Trapp v předvečer anšlusu říká: „Lepší dobrý rakouský zpěv než německé výhrůžky.“
Hra na svatost je stará jak lidstvo samo, a je-li hnána do extrému, vede k nesvobodě a ostnatým drátům. Mám raději politiky upřímné, kteří přiznávají svou hříšnost. Jako Winston Churchill v té historce, kdy na něj lady Astonová zaútočila, že je strašně opilý. „A vy strašně ošklivá, madam“, odpověděl. „Ale já se z toho vyspím.“
Škoda, že se pan Winston občas nemůže zastavit v našem Parlamentu. Bylo by tam méně pokryteckých svatoušků.
Psáno pro MF Dnes, 4. 2. 2022
