Otevírají se volební místnosti, národ vyrazí k urnám. Věřme, že mohutně. Vždyť volby jsou svátkem demokracie! V totáči nám dali kandidátku Národní fronty s obálkou, žádné plenty, žádný výběr. Tak radostně do toho!
Před první všelidovou volbou prezidenta jsem byla nešťastná. Lidé se hádali. Nadávali si. Přátelé spolu přerušovali vztahy. Jak Montekové a Kapuleti v rozvášněné předvolební Veroně.
Letos jsem se prezidentských voleb opět děsila. Tady na blogu to hučí a bzučí, vážné články střídají ty žertovné až hrubě žertovné, blogeři se zapřísahají, že už o volbách nebudou psát, a vydrží to tak dva dny, jiní se tématu záměrně a ostentativně vyhýbají - ale napětí je zřetelné a citelné.
Své volební preference na blogu neodkryji. Ne proto, že bych se bála reakcí - udělala jsem to v tištěném médiu a článek v patřičném čase pověsím.
Chci ovšem říct jasně a zřetelně jedno - voliči Drahoše i voliči Zemana jsou občané České republiky. Dobří, chytří, vzdělaní a odpovědní občané, z velké míry. Není pravda, že tábor Kapuletů je plný Tybaltů a v táboře Monteků jsou jenom Romeové. Čechy, Morava a Slezsko tvoří jeden státní celek a lidé by si neměli přestat jeden druhého vážit kvůli volebním preferencím.
I o tom je totiž demokracie. Že respektujeme volbu toho druhého Že uznáváme výsledek svobodných a tajných voleb. Že se kvůli tomu nehroutíme. Že si nenadáváme.
Že prostě jedeme dál.
Většinový systém je na psychiku občanů náročnější než ten poměrný, ale je s ním nakonec méně problémů, protože vyprofiluje dva kandidáty nebo dvě silné strany. V zemích, kde funguje (Británie, USA) odpadají složitá koaliční jednání a demokracie tu spokojeně vykvétá už několik staletí.
I u nás se o většinovém systému uvažovalo a možná by nám i prospěl. Berme proto prezidentské hledání jako školu (to nemám ze sebe, to mi poradil manžel), která nás postupně naučí této vyhraněné volbě.
Jeden, nebo druhý. Montek, nebo Kapulet. Červené, nebo bílé víno.
Šťastnou volbu.
