Kousek z románu o češtinářkách, který se blíží k závěrečným kapitolám. Naštěstí jsem stále zásobena výživným materiálem, což se týká i zkušeností z mé poslední školy. Název blogu by mohl klidně být názvem celé knihy.
Pravidelné setkávání s fekáliemi jasně dokazuje, že můj život se kýči nemůže podobat ani náznakem.
Začalo to už v mládí. První velká láska v předmaturitním období, krásný inženýr s dlouhým nosem a hlubokým sexy hlasem, kterého jsem potkala na plese strojařů, mě vzal na výlet do rodičovské chaty, zřejmě za účelem odpanění. Čekal nás vykradený dům a veliké hovno uprostřed chlupatého kolberce. O měsíc později se historie opakovala na naší chalupě, jen hovna na každém kroku byla myší a počítala se na tisíce. Žádný kýč, tvrdá realita.
Urvaná splachovadla, ucpané mísy, hovna na podlaze v cizích koupelnách i v naší panelákové kuchyni, když děti nestihly vyvenčit stárnoucí fenu. Zvykla jsem si na věčný mezifekální slalom. Víceméně. Ale když na mě v jedné nejmenované cestovní kanceláři spadla stokilová zaměstnankyně a nacpala mi hlavu do záchodové mísy, kterou jsem v rámci pracovního pohovoru na prázdninové místo pokojské v kempu u moře s velikým odporem drbala, moje trpělivost s fekálními příhodami explodovala.
Jela jsem na ten pohovor přes půl republiky. V kanceláři nejmenované cestovky jsem vyplnila sofistikovaný dotazník (kolik si myslím, že týdně odpracuji hodin, kolik si myslím, že za to dostanu, a proč to vlastně chci dělat, když mám svoje řemeslo). Pak přišla praktická část.
"Víte, já někdy už podle toho, jak si uchazečky rovnají na stole katalog, poznám, jestli z nich budou dobré pokojské," zašveholila šéfová, kterou jsem znala z barevných fotografií v propagačních materiálech. Možná dcera majitele. Nebo nejlepší přítelkyně jeho dcery. Nebo milenka. Nebo mladá manželka.
Následovaly úkoly. Vyskládat nádobí z krabice a nabídnout ho na tácu klientům. Umýt kus umytého okna. Povlíknout deku a polštář. Pak přesun k venkovním záchodkům.
„Vezměte si kabát, prší tam," pravila mladá stokilová asistentka paní šéfové. Venku pršelo, sněžilo i foukalo. Strašidelné jarní počasí.
"Máte pět minut na umytí záchodu," pravila slečna. "Já vám budu bodovat, jak ho myjete a co na to použijete.
Vybyly na mě pánské kabinky. Špinavější a smradlavější. Ani za revoluce na fakultě mě k mytí pánských záchodů nikdo nedonutil.
"Kam mám dát kabát?"
Na pohovor jsem jela za dámu a věšáky v kabinkách nikdo nenavrtal.
"Kam chcete," odbyla mě slečna. Pověsila jsem modrý flaušáček na dveře kabinky, kterou jsem neměla mýt. Okamžitě spadl na mokrou a zašlapanou podlahu. Slečna se významně podívala na hodinky.
Na plastové židli u umyvadla leželo množství chemikálií, které jsem možná někdy zahlédla v drogerii. Vzala jsem namátkou do ruky jednu plastovou lahev a nalila tekutinu do záchodové mísy. Pak jsem si navlékla rukavice, naklonila se nad mísu a začala čistícími ubrousky otírat prkénko.
V tu chvíli na mě slečna spadla.
Zřejmě zadul severák a ona neudržela rovnováhu na kluzké, mazlavé podlaze. Luplo mi v páteři a už jsem rukávy nové mikiny objímala záchodovou mísu.
"Spadla jste na mě," zahuhlala jsem do odpadu.
Slečna nereagovala. Odešla zkontrolovat druhou uchazečku o místo. S heknutím jsem vstala, nalila do hajzlu další chemii a vzala do ruky štětku.
"Můžete mi říct, co děláte?" ozvalo se mi za zády. Lekla jsem se, že na mě zase spadne.
"Meju mísu, " odvětila jsem, stále trochu omámená.
"Tímhle čisticím prostředkem?"
"Tím ji meju i doma. Když ho nezapomenu koupit. Většinou máme jenom jar."
Slečna mi zjevně strhla body za nešikovnost i tupost. Z jejího pohledu čišelo opovržení.
Pak přišla rozcvička s narvanými taškami. Abychom prokázaly fyzickou zdatnost. Záda bolela čím dál více a koleno po operaci menisku odmítalo účast zcela kategoricky.
"To dělat nebudu," pípla jsem nesouhlasně. "Nesmím zatěžovat nohu."
"Tak vám děkujeme za účast," pravila šéfová rozhodně. Zřejmě už viděla záchodkové body. Nebo si všimla, jak neelegantně rovnám na stole nádobí.
V tu chvíli jsem konečně vyvrcholila.
"Jak děkujeme! Spadla na mě vaše asistentka při mytí hajzlu! Hejbla mi zádama, mám od sraček mikinu i kabát! Co s tim jako chcete dělat?"
Po pěti minutách oboustranného řevu jsem zavolala policajty. Šéfová z reklamních fotek mě vykázala mimo areál cestovky. Počkala jsem před branou.
"Vy jste myla záchody v rámci pracovního pohovoru," ptal se muž zákona udiveně. Až tehdy mi začala docházet absurdita celé frašky.
Poslali mě do nemocnice, kde mi lékař napsal zprávu a vstříkl injekci proti bolesti. Zprávu jsem poslušně odnesla na policejní stanici.
"A jste si jistá, že na vás spadla ta slečna?" ptal se mladý vyšetřovatel, kterému jsem diktovala protokol. Asistentka už zjevně vypovídala. Neschopná uchazečka o brigádu se mstí a vymýšlí neuvěřitelné pomluvy…
„Že to nebyly třeba dveře? Jak zadul ten vítr, víte?“
"Nevidím na pravý oko a byla jsem skloněná. Ale že by se mnou dveře plácly o mísu a hnuly mi zádama?" nadhodila jsem vesele. „To by musely bejt hodně živý a měkký dveře. Prostě chci, aby ty mrchy věděly, že není rozumný nechávat lidi v cestovních šatech mejt hajzl a ještě na ně padat! Chci toho tak moc?“
Nevím, jak to vyhodnotil. Nejspíš nakonec uvěřil té slečně a mě zařadil do kategorie bludařů. Češtinářka, která v rámci konkursu dobrovolně drbe záchod, nemůže být zcela normální.
Policajti už se neozvali. Záda bolela týden. Kabát jsem dala do čistírny. I s cestou mě ta legrace vyšla na osm stovek.
To jsem ještě netušila, jaké radosti mě toho roku čekají v Trnové…
Z kapitoly Kunderova teorie kýče
