V říjnu vydalo Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání zajímavý dokument – Seznam autorů, žánrů, směrů a hnutí k didaktickým testům 2016. Protože jsem na podzim měla radostnější starosti, dostávám se k jeho rozboru až nyní.
Seznam najdete na adrese:
http://www.novamaturita.cz/sdeleni-reditele-centra-seznam-literarnich-zanru-a-autoru-k-didaktickemu-testu-z-ceskeho-jazyka-a-literatury-1404038027.html
Klikněte si na lištu: Seznam autorů literárních děl, literárních žánrů, směrů a hnutí k DT ČJL_2016
Podle sdělení ředitele Centra má dokument sloužit studentům a učitelům, respektive má jim naznačit, jaká jména a jaké pojmy se mohou v DT vyskytnout. Ponechávám zatím bez komentáře smysl takového počinu – podívejme se nejdříve na konkrétní obsah „kánonu“.
1 LITERÁRNÍ EPOCHY, SMĚRY, PROUDY, HNUTÍ A SKUPINY…
Klasické dělení podle učebnic, které se už roky nemění. Co na tom, že ti nejlepší autoři se většinou ze směrů a ismů sami vyčlení nebo jsou zkrátka nezařaditelní (Shakespeare, Goethe, Dostojevskij…). V českých školách se bude dál učit literatura podle šuplíčků – a běda těm, kteří se do žádného nevejdou nebo patří do šuplíčku opomíjeného. Nebude pro ně místo ani v učebnicích, ani v kánonech – příklady dodám později.
2 VYBRANÍ AUTOŘI LITERÁRNÍCH DĚL (+ ANONYMNÍ DÍLA)
Vezměme to pěkně popořádku. U světové literatury do konce 18. století člověka napadne, proč Cermat k Písni o Rolandovi nepřidal také Píseň o Nibelunzích, Píseň o Cidovi a samozřejmě něco s artušovskou tematikou. Seznam starší české literatury je tradičně velmi mohutný – vždyť kterého maturanta by nezajímala Alexandreida, Mastičkář či Podkoní a žák :). Nemám nic proti baroknímu Bedřichu Bridelovi, jen trochu nechápu, proč potom ve světové literatuře chybí Calderón de la Barca, jeden z nejhranějších světových dramatiků.
A přituhuje. Ve světové literatuře 19.století chybí například sestry Brontëovy (Emilyino Vichrnné návrší je jednou z nejčtenějších a nejceněnějších knih anglické literatury vůbec a Charlottina Jana Eyrová byla jen v posledních letech dvakrát zfilmována), E. Rostand a G. B. Shaw, jejichž Cyrano a Pygmalion patří k nejoblíbenějším kouskům diváckým i hereckým už více než sto let, či jedni z prvních nositelů Nobelovy ceny, R. Kipling, H. Sienkiewicz a S. Lagerlöfová. Ovšem představitelé vzorových ismů a směrů (Zola, Baudelaire, Rimbaud) v kánonu chybět nemohou.
Pomyslnou „třešničkou“ je ovšem výběr autorů 20 století. Spoluautoři kánonu avizovali, že seznam by se měl vyhnout posledním třiceti letům. Budiž. Prohlédla jsem si jména ve světové literatuře a po krátké úvaze se rozhodla spočítat laureáty Nobelovy ceny: T. Mann, B. Pasternak, E. Hemingway, J. Steinbeck, A. Solženicyn, S. Beckett, A. Camus, G. G. Márquez, J. Seifert. Pulitzerova cena – pouze E. Hemingway. Do seznamu světové literatury se nedostali ani další nositelé Nobelovy ceny (již zmíněný G. B. Shaw, F. Mauriac, T. Wilder, W. Faulkner, J. Galsworthy, H. Hesse, E. O´Neill, J. P. Sartre, I. B. Singer, W. Golding, abych jmenovala ty čtené, hrané a stále oblíbené), ani nositelka Pulitzerovy ceny M. Mitchellová, jejíž Gone with the Wind je prý druhou nejčtenější knihou hned po Bibli. Že v seznamu nenajdeme autory oblíbených generačních výpovědí B. McDonaldovou, K. Keseyho, K. Amise, D. Lodge, A. Myrera , K. Vonneguta, Ch. Potoka či J. Irvinga (Svět podle Garpa vyšel 1978), mě vlastně ani nepřekvapilo. Že tu chybí F. S. Fitzgerald, V. Nabokov, J. Fowles či profesoři C. S. Lewis a J. R. R. Tolkien, to mě ovšem skutečně rozhněvalo.
A teď pojďme na českou literaturu. V 19. století máme pěkně vypsané téměř všechny ruchovce a lumírovce (s výjimkou novoromantikaJ. Zeyera), ale není tu autor našeho zřejmě prvního zásadního románu, Z. Winter (Mistr Kampanus). Z autorů, kteří prošli nacistickými koncentráky, pouze A. Lustig (chybí mi tu výrazně K. Poláček). Katoličtí autoři zastoupení J. Durychem (povídky Jana Čepa a nedokončený román Kámen a bolest Karla Schulze patří k českým literárním drahokamům.) A pokud byste v seznamu hledali J. Zahradníčka či K. Pecku (oba odkroutili v komunistických lágrech a věznicích jedenáct let a podali o tom zásadní svědectví), také je nenajdete. Samozřejmě, jednoho z našich nejlepších básníků 20. století, I. M. Jirouse, bych v cermatím seznamu nehledala ani omylem.
V poměru ke spoře zastoupené světové literatuře i poněkud okleštěné české próze však vyznívá výčet českých básníků, jež by měl maturant znát k DT, poněkud nemístně - od moderny: Sova, Bezruč, Březina, Dyk, Wolker… a S. K. Neumann, samozřejmě. Abychom si rozuměli, všechny jmenované učím a až na Stanislava Kostku, kterého nectím, a Wolkera, který mě nebaví, je mám docela ráda, ale já působím na gymnáziu a cestičku k nim jsem si prošlapala až v univerzitním věku.
Ale k čemu bude studentům z průmyslových škol seznam českých básníků, které nečtou, když existuje tolik knih, které by jim mohly otevřít oči a ke kterým se v hodinách literatury nikdy nedostanou, protože učitelé budou plnit plán a projíždět „kánon“ ve strachu, aby nic nevynechali?
Na tuto otázku očekávám odpověď. Od Cermatu.
Dovolte mi malé povzdechnutí a předpověď. Před několika lety jsem upozorňovala, že maturitní seznamy četby povedou k povinné četbě, protože školy si budou chtít usnadnit práci a vytvoří minimalistické seznamy, které si ročníky budou plynule předávat (na některých školách tuto praxi zavedli okamžitě). Zastánci státních maturit tvrdili, že je to nesmysl, že školy i učitelé mají ve výběru titulů naprostou svobodu.
V minulém roce nás donutili sjednotit třídní seznamy maturitní četby a vytvořit seznamy školní (dva a více maturitních češtinářů se musí domluvit na jednotné četbě, mnohde se škrtají tituly, protože průnik knih, které znají všichni, bývá tristní – někteří češtináři nečtou a tradičně končí u Eca a u Márqueze jako náš nový „kánon“). Předpovídám, že právě „kánon“ se stane základem školních seznamů (učitelé budou chtít logicky umořit dvě mouchy jedním vrzem). A zase se bude škrtat moderní literatura a zůstanou nám jen ti prověření, na něž máme na internetu dostatek rozborů - nová povinná četba.
Orwell, kterého nám zatím v seznamu nechali, se musí ve Spisovatelském nebi popadat za břicho. Pokud ovšem nepláče. Spolu s Karlem Havlíčkem Borovským a Josefem Škvoreckým.
Už by se konečně mohl probudit někdo z žijících spisovatelů či profesorů literatury, máme-li nějaké, (profesor P. A. Bílek řeší lyrické subjekty a M. C. Putna odvolává prezidenta) a vysvětlit Cermatu, že literatura je největší učebnicí etiky a že její výuku svým počínáním systematicky vraždí. Nebo by se tohoto tématu mohl chopit někdo z církevních hodnostářů, péče o "slovo" byla vždy doménou Církve svaté, kromě profesora Piťhy se však v této otázce zatím nikdo výrazněji neangažoval. Možná kdybych spočítala, kolik katolických autorů v kánonu "zbylo" v poměru k nezreflektovaným komunistům, něco by se pohnulo.
My, češtináři, už mnoho nezmůžeme. Na šlendrián upozorňujeme zhruba šest let. Jsme unavení, zbylo nás, akceschopných, asi pět. A pokud veřejnost nebude zajímat, co, jak a proč se učí jejich děti v hodinách literatury - a že se obloukem vracíme k systému, který nás všechny za komunistů hodně nebavil - budeme opět radostně hledat metafory a metonymie v básních S. K Neumanna a J. Wolkera.
Za Kraj! Za Froda! Za pana Rostanda, Shawa, Tolkiena a všechny další milované autory, kteří zmizí z hodin literatury!
Ave Cermat, mori turi te salutant!
