Třetí článek o listopadových událostech 1989 věnuji studentské stávce a výjezdům mimo hlavní město. V době internetu si nikdo neumí představit, jaké to bylo žít bez informací. Praha v prvním týdnu po 17. 11. bouřila - ale zbytek republky nevěděl téměř nic.
,Okupační stávka
20. 11. jsem dorazila na fakultu se spacákem. V plné aule jsme debatovali s našimi učiteli, kteří většinou skepticky tvrdili, že tohle revoluce nebude a že bychom měli být opatrní. Přesto byla vyhlášena okupační stávka (studentští vůdcové ji víceméně dojednali už o víkendu).
Učitelé z fakulty zmizeli, ovládli ji studenti. Střídali jsme se v nočních hlídkách, občerstvovali se v hromadné občerstvovně, ve dne jezdili na výjezdy a chodili na demonstrace.
A v noci... no, já už jsem byla vdaná!
Výjezdy
Praha byla ostrůvek v moři neinformovanosti – noviny nepsaly, televize a radio pouštěly kusé informace o potlačení malých protistátních demonstrací. Proto jsme považovali za nejdůležitější jezdit mimo Prahu a vyprávět o tom, co se stalo 17. 11 a co se v hlavním městě děje teď. Nikoho jsme se neptali, kam jet a co tam říkat – prostě jsme ráno nasedli k někomu do auta, doběhli na vlak nebo šli stopovat.
Z měst, která jsem v prvním týdnu navštívila, si vybavuji Kladno, Kolín a Dobříš. Obíhali jsme školy, továrny, velké podniky. Odpoledne jsme doráželi na demonstrace na Václaváku, kde už se vesele zvonilo klíči. Revoluční euforie je zajímavá věc – rychle stoupá do hlavy. Proto jsem si jako protiváhu ukládala úkoly – občas jsem umyla záchody na fakultě. Aby mi to příliš nestouplo do hlavy.
První setkání s temnotou – Zatčení v Kolíně 21. 11.
Do Kolína jsem jela hned v úterý, vlakem. Potkala jsem se ráno se třemi známými studentkami psychologie, bez dlouhého dohadování jsme do batohů naložily informační letáky a vyrazily „bourat režim“. Obešly jsme několik škol, rozdaly všechny papíry, na dně batohu mi zbyl jen jeden výtisk Několika vět. Kolegyně se na chvíli odpojily a vedle mě na ulici zastavilo auto Veřejné bezepečnosti.
21. listopad byl v určitém smyslu přelomový den. Dodnes se neví, co všechno bylo ve hře, ale jisté je, že armáda nějaké povely měla, hovoří se o tancích u Prahy a Lidových milicích v pohotovosti. Nikdo ještě toho dne nevěděl, jak to dopadne. Samozřejmě jsem se bála a spustila pořádný povyk - abych nezmizela anonymně. Celý Kolín věděl, že VB odchytilo na ulici nějakou studentku z Prahy. Pustili o mně fámu, že jsem byla zfetovaná. Tímto zdravím pamětníky z Kolína - byla jsem zcela střízlivá.
Drželi mě na služebně čtyři hodiny, stejně dlouho mě vyslýchali. Dva uniformovaní, dva v civilu. Vždycky jeden hodný, jeden zlý. Ten jeden zlý na mě řval, že jsem čarodějnice a budu viset v komíně, ten hodný se zajímal o mé koníčky a původ mého „luxusního“ oblečení. Práskla jsem mu, že si šiju, abych nějak vyplnila čas. Vykopli mě po sedmé, kolegyně už mezitím informovaly mou rodinu i hlídku na fakultě.
Druhé setkání s temnotou...
...si raději nechám pro sebe.
Třetí setkání s temnotou – Noční děs
Stalo se to až v prosinci. To už Sametová revoluce pomalu končila, pozvali mě do nějakého podniku daleko od Prahy. Cestou se na mě nalepil podivný, ukecaný chlápek, vlezl se mnou i do auta. Vraceli jsme se v noci – ve dvě mě vysadili kousek od mé adresy. Vesele jsem si to štrádovala hlavní ulicí (nechápu, kam se poděla moje opatrnost), když jsem si těsně u našeho domu všimla, že se za mnou plouží auto.
Vyrazila jsem s řevem sprintem k našemu domu. Aauto zabočilo do boční uličky. V rychlosti jsem postřehla, že z něj vylezli dva chlápci v černém, ale já jsem byla rychlejší. Odemykání starého domu na prázdné noční ulici zřejmě proběhlo v kómatu. Téměř v mdlobách jsem dodusala do třetího patra, kde už stál zelený David v otevřených dveřích...
Dodnes nevím, kdo ti chlápci byli. A vědět to nechci. Čtyři roky jsem nechodila sama po noční Praze - když jsem neměla doprovod, brala jsem si s sebou preventivně našeho velkého černého knírače.
To bylo mé třetí setkání s temnotou.
Pak přišly Vánoce a nový rok 1990… a normální život.
PS: Za symbol studentských výjezdů je považován hrec Jan Potměšil, který spolu s Janem Kačerem boural na dálnici nedleko Říčan - vraceli, se myslím, z Ostravy.
Dnes mi ovšem kamarád říkal, že zahynuly i dvě studentky, jejichž jména neznám - jim věnuji tento článek.
Související články: (zobr) (zobr) (zobr)
