6. 7. 1907 se narodil Jaroslav Foglar, skautský vůdce a spisovatel, bez něhož by naše dětství vypadalo jinak. Z jeho práce dodnes čerpají učitelé, oddíloví vedoucí i mnozí rodiče.
„A odsuzujeme tady Jarku Metelku za urážky Černých jezdců k dvaceti ranám tenisovým míčem, když neodprosí!... Jindra Hojerů nás musí zachránit… Ten Mirek Dušínů ale krásně běží!... To je nečestné a nesportovní!… Děkujeme, Vlasto! Budeme si říkat Rychlé šípy, na památku Mirkova běhu…Vy tři tam dole, kamarád vám běží odemknout vrata!... Mně říkejte Červenáček...Já jsem Rychlonožka, pomohu vám vyhrávat závody!“
A máme je pohromadě! Hoši Rychlých šípů právě založili klub, chtějí si zařídit klubovnu a my se těšíme na všechna jejich dobrodružství. Tak schválně, jak dobře si je pamatujete…
Co provedou členové klubu s prvními výdělkem? (Dají ho uprchlíkům ze Sudet, protože seriál Rychlé šípy začal vycházet 17. 12. 1938 – Foglar se snažil propagovat zakládání čtenářských klubů, které měly v popisu práce i zušlechťování mravů.)
Kdy se Rychlé šípy smíří s Černými jezdci? (Když společně hasí truhlářskou dílnu u jejich klubovny).
Kdo vyleze na skálu a nemůže dolů? (Červenáček)
Koho uštkne zmije? (Zase Červenáčka; on často neodhadne své možnosti a potom je odkázaný na přátele).
Kdo má divoké sny a zachraňuje s Old Shatterhandem Vinnetoua (Rychlonožka; tropí veselé kousky nejen ve snu).
Kdo se napije na třešně a šeredně to odskáče? (Jindra Hojer.)
Kdo byl Maxmilián Dráb? (Muž, který spáchal sebevraždu, protože omylem spálil Modrého mauricia).
Kdo je Tonda Pírko? (Sirotek, kterému Rychlé šípy pomáhají; Mirkův tatínek mu obstará místo v domově, kde bují šikana; hoši ji odhalí a dosvědčí).
Který z členu Bratrstva kočičí pracky je nejodpornější? (Dlouhé Bidlo, Štětináč i Bohouš jsou odporní každý jinak.)
Jak se jmenují oba psi Rychlých šípů? (Bublina, zahyne ve Stínadlech; nahradí ho Kuliferda.)
Komiksové Rychlé šípy a foglarovky patří k dětství mé generace stejně neodmyslitelně jako mayovky a verneovky. Ta parta slušňáků nás učila, co znamená slovo přátelství či morálka i jak přežít v nepředvídatelných situacích. Mnozí jsme brzy sáhli i po stínadelských ságách. Nosili jsme žluté špendlíky, hltali deník Jana Tleskače a báli se tajemného Em, učili se vyndavat ježka z klece a hledali v uličkách staré Prahy tajemné plácky a náměstí, kde se mohli rojit Vontové či prohánět Širokko. Když Mirek s Jarkou podezírali Červenáčka, že zradil klub, a Červenáček tiše trpěl, trpěli jsme s ním. A když Mirek ve Stínadlech spadl ze žebříku na dlažbu a chvíli to vypadalo, že je mrtvý, báli jsme se o něj jako o člena rodiny. S Rychlými šípy bylo i dětství v normalizační břečce zábavné, barevné a slibující nečekaná dobrodružství.
Pod junáckou vlajkou
Jaroslav Foglar v dětství do skauta dlouho nechodil, oficiálně do něj vstoupil až v sedmnácti letech, přesto se brzy poté stal rádcem a posléze vedoucím legendární pražské Dvojky, v jejímž čele stál šedesát let. První kniha, Přístav volá, mu vyšla v roce 1934. Dlouho pracoval jako úředník, externě spolupracoval s časopisem Mladý (původně Malý) hlasatel, jehož vznik inicioval, v prosinci 1938 se stal jeho redaktorem. Kvůli propagaci čtenářských klubů začal na zadní straně časopisu vycházet komiksový seriál Rychlé šípy, který brzy získal popularitu. A přestože se jeho protagonisté nevyhnuli jisté drobné „spolupráci“ (za protektorátu Mirek Dušín provázel lekcemi němčiny; za komunismu byli hoši posláni na stavbu mládeže), stejně jako samotný autor, kterého dokonce StB skřípla (můžeme se jen domýšlet, jaký hnus na něj vybalili) a na čas donutila k neškodnému donášení, oba totalitní režimy nakonec seriál zakázaly.
Naše generace se k barevným komiksovým sešitům i dalším Foglarovým knihám dostala díky vydáním z let 1967 – 71, která nám pořídili osvícení rodiče a která jsme opatrovali a střežili po celou dobu normalizace.
Snad jsem vás naladila a otevřete o prázdninách se svými potomky nějakou foglarovku. I komiks se počítá. Třeba vaše dítě začne díky tomu lovit bobříky, vyplňovat políčka modrého života, stavět hřiště pro mladší děti, psát deník nebo dokonce knihu jako Ludva z Chaty v Jezerní kotlině.
A Tobě, milý Jestřábe, přejeme do Spisovatelského nebe hodně pohody, pohodlný stan se spacákem i slunný plácek na břehu říčky, kde se k večeru scházejí všichni tvoji obdivovatelé. A pak už stačí jen hrábnout do strun…
„Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Večer oheň táborový pak do tmy zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší.“
Psáno pro MF Dnes, kráceno, 2. 7. 2022
PS: Mizeli jsme v neděli na Sardinii, z pláží a spacáku se blbě vkládá blog. Pozdrav z kempu na pláži Orri.
