Budování státu, monumentální dílo Ferdinanda Peroutky o vzniku a fungování I. republiky, jsem četla v porodnici. Ležela jsem tam totiž před narozením syna pět měsíců. Střídala jsem Peroutku s Churchillovou Druhou světovou válkou a odpoledne sahala po románech, detektivkách a červené knihovně - vším mě zásoboval můj nynější švagr (s nímž jsem měla tři děti) a četné návštěvy.
Dlouho jsem Peroutku v ruce nedržela - dlouho už neučím dějepis; a také si ho švagr odvezl při stěhování spolu s Churchillovou ságou o válce, která mě zaujala přece jen o trochu více. Však také Sir Winston za ni dostal Nobelovu cenu. A to se každému politikovi nepodaří, prorazit i na poli spisovatelském.
Přesto na chvíle s Peroutkou vzpomínám ráda a jsem vděčná i vlídné porodnici, v níž jsem mohla odležet svá těhotenství, že mi dopřála klid a motivaci k četbě. Vystavovala jsem si totiž knížky do sloupku na noční stolek (v jiných zařízeních věc zcela zakázaná) a šéflékař oddělení vždy při velké vizitě kontroloval názvy titulů a i čísla svazků. Budování státu má díly čtyři, Churchillova Druhá světová šest (poslední jsem nečetla). Občas něco okomentoval, občas mi nějakou knihu ukradl (většinou historickou, čtení pro ženy si vážně nevšímal). Bylo potěšitelné zjistit, že i lékaři na oddělení rizikových těhotenství se zajímají o historii a literaturu. Zjevně nezbytná relaxace.
Nyní jsem se díky mohutné prezidentské a mediální reklamě k některým článkům pana Peroutky vrátila. A těší mě, že je mohu číst nejen já, ale celý národ. Vřele doporučuji. Netvrdím, že souhlasím se všemi názory tohoto novináře a historika, netvrdím, že jsem nenarazila na pasáže, které mě zarazily. Narazila. Ale také jsem si znovu uvědomila, jak náročná byla pro spisovatele a lidi slova doba od roku 1937 do počátku 2. světové války. Beze šrámů nevyvázli ani autoři, jejichž některá díla skutečně miluji. Ostatně, vždy pragmatický a smiřující Karel Čapek by o tom mohl vyprávět... kdyby byl tu dobu přežil.
A právě proto je dobré, že dnes Peroutkovy články můžeme znovu číst. Zvykli jsme si vnímat svět černobíle. Chováme se někdy jako fotbaloví fanoušci: kdo nechválí náš klub, tomu jednu flákneme. Nebo mu to alespoň natřeme v médiích.
Ale svět není černobílý a doba je možná v něčem stejně nepřehledná, jako byla na konci třicátých let. Je tu mnoho paralel, složitějších a sofistikovanějších, než se zdá na první pohled. Peroutka, který jistě i kvůli svému psaní skončil v koncentračním táboře, byl především novinář a mistr slova. Reflektoval dobu - jeho texty jsou plné dvojsmyslů a náznaků.
Učme se z nich. A čtěme je. A pokud k tomu současná mediální kampaň poslouží, bude to dobrý počin.
