Všichni jmenovaní mají problém s lékařskou etikou. Většina literárních či seriálových lékařů dříve či později narazí na nějaký těžko řešitelný případ, který si vyžádá část jejich duše. A mnozí kvůli němu poruší psané i nepsané normy. A my jim to odpouštíme. Proč?
Čapkův doktor Galén objeví lék na bílou nemoc, ale nedá ho všem - pomáhá pouze chudým, zbytku světa klade podmínky: "Dostanete můj lék, když zastavíte válečné šílenství." Dobré pohnutky, problematický postoj. Doktor House naopak léčí každého, ale jeho metody, jakkoli geniální, jsou často i hraniční. Podmínky si občas klade také, jen ne tak zásadní.
Kterého z těch dvou byste raději potkali v ordinaci? Já House. S Galénem by česká učitelka jistě potíže neměla, ale těžko bychom hledali společnou řeč. A komunikace mezi lékařem a pacientem je stejně důležitá jako důvěra, kterou pacient v lékaře vkládá. Ostatně: „Věř a víra tvá ...“
Poslední téma našeho literárního semináře, nazvané Lékař a pacient, se celé točilo kolem lékařské etiky. Našli jsme a pojmenovali několik základních problémů, se kterými se románoví a filmoví lékaři nejčastěji potýkají – nové léčebné metody, výzkum a pokusy na hranici etiky; nekonvenční a hraniční léčebné postupy; sdělování kruté skutečnosti a pravdomluvnost; umělé přerušení těhotenství; problém přenosu a vztahu mezi lékařem a pacientem, respektive pacientkou; střety lékařů s totalitní mocí, která je nutí jednat proti jejich svědomí i proti Hippokratově přísaze.
První dva okruhy zastupují právě Galén s Housem, ale i Stevensonův dr. Jekyll alias pan Hyde a Potokův Danny Saunders. Ten v románu Slib léčí chlapce, jenž má velmi problematický vztah k otci, neobvyklým experimentem - přísnou samotou.
Lékaři mnoho vědí, rozhodují o zásadních otázkách života a smrti, a mají proto velkou moc. A právě nedostatek pokory a síla, které jsou si vědomi, je často přivede k pýše a způsobí jejich pád. Říkají příběhy. Doktor House i Danny mají jistou výhodu – jeden je handicapován chorobou, závislostí na lécích a nedostatkem v sociální komunikaci, druhý chráněn pevným řádem své víry. I proto bych jim oběma věřila. Byť si House pravidla někdy tvoří sám.
Jedním z nejstrašlivějších střetů mezi smrtelně nemocným pacientem i lékařem najdete v závěru Deníku venkovského faráře G. Bernanose. Mladý kněz se přijde nechat vyšetřit a svým trochu křesťansky barvotiskovým pohledem na život i smrt vyprovokuje v lékaři záchvat pravdomluvnosti. „Možná že takovým jako vy dlužíme pravdu,“ řekne mu doktor spolu se strašnou diagnózou. Čtenář přestane dýchat a nechcete už vědět vůbec nic… Podobně naturalistiky nekompromisní jsou snad jen Bulgakovovy Zápisky mladého lékaře - vzpomínáte na tu amputaci za svitu lampy bleskovky? "Spadla mi do řezačky," říká otec, když mladému lékaři podává krásnou mladou dívku, které mnoho života nezbývá. "Prosím, zachraňte ji."
Doktor Larch z Irvingových Pravidel moštárny, který se po drsných životních zkušenostech (zemřou mu v krátké době dvě pacientky, matka s dcerou, obě po neodborných pokusech zbavit se nežádoucího plodu) rozhodne provádět zakázané potraty, je postavou pro mnohé kontroverzní. Ale Pravidla moštárny nejsou románem o potratech, jsou především románem o sirotcích, které Larch přivádí na svět a o které vzorně pečuje:
Dr. Larch chlapcům každý večer předčítal. Pokaždé stejně dlouho, dokonce i tehdy, když to znamenalo přerušit předčítání v nejnapínavějším okamžiku, takže se hoši dali do křiku: „Ještě, ještě, přečtěte nám aspoň, co se stalo potom!“ Sv. Larch jim odpovídal:“Zítra, na stejném místě a ve stejnou dobu.“Vždycky se ozvalo nespokojené kňourání, ale Larch věděl, že tímto slibem zavádí pravidelnost. “U nás v St. Cloud´s,“ napsal si do deníku, „se pocit bezpečí odvíjí od množství splněných slibů. Každé dítě pochopí, co znamená slib – pokud je ovšem dodržen – a začne se těšit na další sliby. Pocit bezpečí lze u sirotků budovat jen pozvolným, leč pravidelným úsilím.“
Jan Nedoma z románu Zeptej se táty předčasně zemřelého Jana Balabána je po smrti nepřímo obviněn, že jako šéf dialyzační jednotky preferoval komunistické prominenty. Problémy s totalitním režimem mají i další literární lékaři – Galén, Pasternakův Živago, Kunderův Tomáš (Nesnesitelná lehkost bytí) i Škvoreckého Gellen z Miráklu.
Problém přenosu a vztahu mezi lékařem a pacientkou se nejčastěji objevuje v příbězích o psychických chorobách. Jistě proto, že vztah terapeuta a pacienta je dlouhodobý a míří ke kořenům (samozřejmě se s tímto problémem můžeme setkat při jakékoli léčbě, která je podmíněna trvalejším kontaktem - na odděleních rizikových těhotenství či na chirurgii). Dick Diver z Fitzgeraldova románu Něžná je noc pocítí náklonnost ke schizofrenní pacientce, jeho nadřízený mu jasně naznačí, že jí má buď navždy zmizet z očí - nebo se s ní oženit. Seymour Trotter ze Lží na pohovce amerického psychoterapeuta a spisovatele I. D. Yaloma naváže po zralé úvaze nedovolený vztah s pacientkou - dojde k názoru, že je to jediná možnost, jak ji zachránit
Téměř všichni fiktivní literární lékaři mají ovšem jednu vlastnost, která je pro toto povolání naprosto zásadní. Statečnost. Všichni jsou v určité fázi příběhu (či příběhů) postaveni před jednoznačné rozhodnutí, s jedinou jistotou - pokud budou volit špatně, ponesou následky nejen oni, ale i jejich pacienti, rodina, přátelé. Přesto se rozhodují, znalí všech rizik, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A my si i díky těmto příběhům znovu a znovu uvědomujeme, jak složité problémy musí řešit a jak si jejich práce stále málo vážíme.
I literatura má klást otázky. Nesmí na ně ovšem násilně odpovídat. Odpovědi máme hledat sami.
Stejně jako lékaři. Skrze své zkušenosti. A skrze své svědomí.
Psáno pro oktavánský literární seminář, téma Lékař a pacient (21)
A věnováno všem lékařům, kteří mi v životě zásadně pomohli.
