Veřejná debata o státní maturitě z češtiny se vede od jejího spuštění. Během necelých deseti let jsme tu měli dvakrát centrální hodnocení slohů a několik inovací. Spokojení nejsou mnozí studenti, rodiče ani učitelé...
Ministr Robert Plaga po svém nástupu do funkce slíbil, že bude řešit některé sporné otázky posledních let, především model maturity z češtiny a zastarávající rámcové vzdělávací programy, které fungují jako základní osnovy pro školy a učitele. Nějakou dobu ministerstvo školství vyčkávalo, koncem února však učinilo dva zásadní kroky – předložilo návrh maturitní novely, díky níž by se od roku 2021 mohly slohy a ústní zkoušení u maturit vrátit zpět do kompetence škol a součástí společné části by zůstal pouze didaktický test, a na konferenci Strategie vzdělávací politiky 2030 otevřelo diskusi o revizi rámcových vzdělávacích programů.
Novela školského zákona se týká i maturity z cizích jazyků a tolik diskutované matematiky, nejvíc vášní však dlouho vyvolává čeština. Psalo se hlavně o slozích, zadávání poněkud „umělých“ útvarů a neprůhledném centrálním hodnocení, které bylo zavedeno v roce 2012, poté zrušeno a znovu, bez výraznější odborné diskuse, obnoveno v roce 2017.
Slohy a ústní zkoušení chce ministr Plaga převést do profilové maturity i proto, aby posílil důvěru v učitele. Ti snad konečně dostanou šanci vymanit se z unifikačních tendencí posledních let a vytvořit svým studentům zkoušku „přímo na tělo“. Na některých školách se možná vrátí k osvědčeným čtyřhodinovým slohům, jinde propojí maturitní práci s vyhledáváním informací na internetu. A co se literatury týče, učitelé jistě najdou mnoho způsobů, jak o ní se studenty hovořit. Maturita z češtiny by se mohla stát konkurenční záležitostí, jež by ukazovala, jak sečtělí a tvořiví učitelé i studenti na té které škole jsou.
Centrální test, zaměřený především na praktické užití jazyka, porozumění textu a běžnou stylistiku, je rozumný kompromis. Stát by měl pohlídat, aby dál zbytečně nenarůstalo množství teorie a pojmů. A právě toho se týká i zmíněná revize vzdělávacích programů. Je nutné jasně pojmenovat, co má umět žák základní školy i běžný maturant a co už je nadstavba, kterou by třeba v případě češtiny měli řešit spíš studenti bohemistiky.
Je chvályhodné, že chce Ministerstvo školství ČR k diskusi o vzdělávání přizvat odbornou i laickou veřejnost. Pokud totiž mají učit ti, kteří „dokážou kriticky vyhodnotit informace“, abych parafrázovala slova ministra pronesená na zmíněné konferenci, a pokud mají být studenti alespoň zčásti zaujatí tím, co jim škola nabízí, měl by být vzdělávací systém co nejméně diktován svrchu a co nejvíce podroben veřejné debatě. Jen tak je šance, že se s ním výrazněji identifikují učitelé, studenti i rodiče. A že konečně dospějeme k nějakému stabilnějšímu řešení.
Psáno pro MF DNES, 6. 3. 2019
