Tentokrát měla na sobě modrou džínovou sukni nad kolena a modré sako. Oči ještě prosebnější. Ruce neklidné a studené jako led. Přesto mi stiskla dlaň pevně a rozhodně.
„Co je nového, Gabrielo?“
„Potřebuju zmizet, pane doktore.“
„Vzpomínám si. Vysvětlíte mi konečně důvody?“
„Dřív se ženské na tohle neptali. Otevřeli dveře klášterní cely a nechali ji tam, jak dlouho chtěla. Nechci se přizpůsobovat. Nechci se léčit, abych lépe zapadla do skládačky. Chci zmizet.“
„Co vaše práce?“
„Přijdu o ni. Bude to taková ztráta?“
„Proč chcete zmizet, Gabrielo? Čeho se bojíte?“
„Bojím se, že přijdu o zdravý rozum.“
„Zajímavá obava. U psychiatra.“
Netrpělivě poposedla a zhluboka se nadechla. Nesouhlasně.
„Učím rodný jazyk, pane doktore. Učím studenty psát, mluvit a myslet. Dělám to, neříkám, že vždycky ráda, ale jsou chvíle, kdy je mi i dobře. Ale teď…“
Vytáhla z kabely nějaké desky a plácla je na stůl přede mě.
„Tohle si přečtěte. Testy NASRTu. Národní srovnávací testy. Na jaře proběhlo první kolo, příští rok nás čeká další. Nevím si s těmi otázkami rady.“
Přede mnou leželo několik listů papíru s úkoly. Text, otázka, odpovědi A,B,C,D. Otevřel jsem namátkou složku a můj zrak utkvěl na verších, které jsem od mládí miloval:
Text k otázce 26:
„Za vraty našich řek
zní tvrdá kopyta,
za vraty našich řek
kopyty rozryta je zem
a strašní jezdci Zjevení
mávají praporem.“
F. Halas: Torzo naděje
Otázka 26
Básník v roce 1938 v těchto verších vyjádřil svou obavu:
A. Z bájných biblických postav
B. Z představ, které sužovaly jeho nitro
C. Ze vzmáhajícího se nacismu v Německu
D. Z projevů nesvobody a totality, které se ve společnosti objevovaly
Zíral jsem na text a nevěděl, co odpovědět. Gabriela se unaveně usmívala.
„Takhle se přece nemůžou ptát!“
„Jistě, pane doktore. Proto to také ukazuju psychiatrovi.“
„Je tam podobných otázek víc?“
„Ano.“
„Jak poznáte tu správnou?“
„Těžko. Správně je C. Podle NASRTu. Učím teď studenty myslet jednoduše a prvoplánově. V otázce je zmíněn rok 1938. Moc o tom nepřemýšlejte, říkám jim. Co zaškrtne většina? Nacisty. Bude to nejspíš správná odpověď. Tedy nejsprávnější. To je jejich termín. Jen jedna odpověď je nejsprávnější.“
Stále jsem udiveně hleděl na podivné otázky.
„Klidně bych zaškrtl B. Nebo D. Byla by to chyba?“
„Ano, pane doktore.“
„Ale takhle vnucovat interpretace, to se přece nesmí! Proč se nebráníte?“
„Bráníme. Je nás asi pět. Bombardovali jsme noviny, psali dopisy, petice. Zpochybnili několik otázek. Já jsem nakonec podala na NASRT žalobu. Proto taky potřebuju zmizet.“
Náhle se mi v hlavě spojily informace, kterým jsem dříve nevěnoval dost pozornosti. Články proti Národním srovnávacím testům. Jména, která se v těchto článcích pravidelně objevovala. Gabriela G…
„Bojím se. Je v tom hrozně moc peněz a já jsem jen obyčejná učitelka…“
CRRR! Zvonek zadrnčel téměř strašidelně.
Bydlím ve svém domě sám. Už léta. Kromě pacientů, kteří jsou předem ohlášeni, málokdy někdo zazvoní. Zvedl jsem se s omluvou, Gabriela se choulila do křesla.
Venku stáli dva. Neurčitého věku. S průkazkami v rukou.
„Policie. Je u vás slečna Goldová?“
Dlouhán albínského vzhledu měl pisklavý, nepříjemný hlas. Druhý, tmavovlasý ramenatý muž v černém, komunikoval pouze očima. Na krku měl mateřské znaménko ve tvaru fazole. Ukázali mi Gabrielinu fotografii.
„Potřebujete s ní mluvit?“
„Rádi bychom.“
Gabriela stála uprostřed pracovny s kabelou v ruce. Samozřejmě nás slyšela.
„Co jsem provedla?“
„Půjdete s námi. Jste obviněná z vraždy kolegyně a šéfové, Evy Koutové, slečno Goldová. Máte právo nevypovídat. Máte právo zavolat svému obhájci.
Gabriela vypadala vyděšeně. A překvapeně.
„Eva je mrtvá?“
„Našli ji ve vašem společném kabintetu. Otrávenou. Na šálku s kávou jsou vaše otisky. Kromě otisků slečny Koutové. Kolegyně nám prozradily, že byly dopoledne svědky nepříjemného konfliktu.“
„Pohádaly jsme se.“
„Kvůli čemu?“
„Máme dlouhodobě odlišné názory. Ale kvůli jedné hádce ze mě nemůžete udělat vraha!“
„Ale můžeme vás požádat, abyste nám ukázala svou kabelku.“
Gabriela nejistě podala Albínovi černou koženou brašnu. Ten ji předal Fazolkovi, který hlučně vysypal její vydatný obsah na stůl. Chvíli se přehraboval ve změti papírků, tužek, rtěnek, zrcátek a kartáčů na vlasy, pak vytáhl jakousi účtenku.
„Kupovala jste tento týden v drogérii louh?“ zeptal se opět Albín.
„Prosím?“
„Našli jsme u vás účet. V kávě Evy Koutové byly nalezeny zbytky louhu.“
„Ale já jsem…nekupovala žádný louh.“
Fazolka vítězoslavně nahrnul Gabrieliny drobnosti zpět do kabely. Albín se tvářil nekompromisně.
„Slečno Goldová, vezměte si své věci a půjdete s námi. Neprodleně. Pan doktor vás jistě omluví.“
Podívala se na mě prosebně. Hledala záchranu.
Ale já jsem jí pomoci nedokázal.
