Už několik let mám pocit, že vidím dvojí skutečnost. Tu, kterou mám vidět (protože je to správný pohled, který ode mne vyžaduje mé vzdělání, postavení, moji přátelé...). A tu, na kterou mě neustále upozorňuje moje zkušenost...
Začalo to ve školství. Nejdříve podivné RVP a ŠVP (rámcové a školní vzdělávací programy), které nám naservírovaly nové pojmy i formu. Pak státní maturita z ČJL - jakmile vám začnou upravovat, osekávat a znásilňovat rodný jazyk, je něco v nepořádku. Pustila jsem se do boje, který trvá doposud. Počítám ztráty a přemýšlím, jak dlouho mi ještě tahle válka bude stát za to.
Pak jsem začala narážet na fb. Můj osobitý názor přestal být vhodný a žádaný - přátelé mě začali peskovat, umravňovat, začali se pohoršovat nad některými postoji. Chvíli trvalo, než jsem se naučila filtrovat své příspěvky a nepouštět se do zbytečných diskusí.
Tady na blogu jsem si zvykla řešit školu, literaturu a porodnice. To je moje práce, to jsou úkoly mně svěřené. Záměrně se nepouštím do primárně politických článků (státní maturita je také politikum), protože nechci veřejně ventilovat své názory na problémy, které tolik vzrušují obec blogerskou.
Říká se tomu autocenzura a starší ročníky si na ni dobře pamatují. Učili nás od mala, ještě za socíku, co máme říkat doma a co můžeme pustit ven.
Možná dnes na mnoha místech (školství je výjimečné, tam se striktně vyžaduje angažovaná apolitičnost - nevím ovšem, jak ta obludka vypadá) nehrozí ztráta zaměstnání, protože společnost se polarizovala a jeden správný názor nelze cpát lidem do nekonečna. Ale hrozí ztráta přátel, ztráta pocitu, že někam patříte. A to je pro mnoho lidí ještě podstatnější.
Možná proto často předstíráme, že vidíme žluté kolečko, ačkoli překvapeně zíráme na červený čtverec (abych parafrázovala kolegu Valíčka, jehož poslední článek mě k tomuto nakopl). Možná proto už zase pěstujeme tu hru na "tohle můžu pustit ven a tohle si můžu jenom myslet."
Nikdy jsem snad nebyla zbabělec, když šlo o věci konkrétní - zůstat 17. 11. 1989 na Národní až do obušků, přijít o práci kvůli záchraně jedné porodnice, poprat se s Cermatem i za cenu, že mi bude "odňato" právo maturovat.
Nechci však (a podobně na tom byl možná Karel Čapek v roce 1938) blamovat sebe a své nejbližší okolí zveřejňováním jasných názorů na současné společenské a politické dění. Možná bych přišla i o tu hrstku přátel, která mi ještě zůstala.
Situace je asi opravdu vážná a měli bychom se nad ní zamyslet. Nůžky se totiž rozevírají...
A autocenzurní hru nelze hrát donekonečna. Což ostatně dokazuje i tento článek.
Děkuji za pochopení.
