Tuto glosu z úterní MF Dnes chci věnovat jedné známé porodnici, kde jsem sedm měsíců ležela na oddělení rizikových těhotenství, elitnímu pražskému gymnáziu, kde jsem čtrnáct let učila, a nejmenované politické straně.
Každý zkušený a empatický učitel ví, že diskriminací, z níž často vyrůstá šikana, jsou nejvíc ohroženi dva druhy žáků - ti, kteří zaostávají, ti pomalejší, s horším prospěchem a špatnou sociální orientací, a pak ti, kteří mají výrazný intelektuální náskok, jedou viditelně tři kola před peletonem.
Ty první je třeba podpořit, věnovat jim čas a najít pro ně tahouny, kteří jim pomohou rozdíly překonat. Mnohem větší problém jsou ti druzí. Jejich nepřizpůsobivost často přesáhne možnosti učitele i třídního kolektivu a nezřídka se táhne celým životem. Mívají jasné, ostré myšlení, které neustále naráží na nějaké mantinely, školní, společenské, ideologické. Často je odmítavý přístup a nepochopení tlačí k radikalizaci. V totalitách putují do gulagů, ve svobodné společnosti provokují nekonformností a originalitou, občas někdo z nich zachrání svět před katastrofou.
Jsou prostě jiní. A velmi často svou jinakostí provokují lidi kolem sebe k obraně jistot, o něž se společnost, často jen zdánlivě, opírá. Pak nezbývá než tyto proroky zpacifikovat. Domluvit jim. Pohrozit důtkou. Prohlásit je za blázny či narušené jedince. Navrhnout jim vyhnanství na pustém ostrově nebo alespoň odchod z komunity. A když nic z toho nevyjde, je třeba takového jedince ze společenství vyloučit nebo ho zlikvidovat.
Ti, kteří ostrakizují, vyhánějí a vylučují odlišné, kontroverzní a nadané jedince, si vlastně nemohou pomoci. Často se zbavují narušitelů nefungujících řádů a systémů, ale současně i kritiků vlastní myšlenkové pohodlnosti. Dříve či později na to doplatí. Mnozí z nich to podvědomě cítí, ale strach odlišovat se od většiny, shodit se svou nesoudností, vymezit se proti „zdravému jádru“ a udělat ze sebe dalšího rebela jim brání ostrakizaci zabránit. Ostatně takové jednání je živnou půdou všech totalit, státních i lokálních – lidé v nich fungující se nebojí vždy o život či zaměstnání. Často se bojí jen posměšných hlasů z řad ideologicky jednotného kolektivu a nejistoty za branami zavedených pořádků.
Tenhle starý příběh se stále opakuje ve všech sférách lidské činnosti, proto je ostatně tak často připomínán umělci i církví. Každý z nás si v něm občas zahraje nějakou roli. Vyděšeného Petra často čeká překonání strachu, samolibého farizeje pád do zapomnění. A nás ostatní dlouhá cesta pochybností, otázek, práce a rozhodování. Protože tenhle příběh nás znovu a znovu učí, co je v životě podstatné. Děje se dnes a denně, tady a teď. Nejen o Velikonocích.
Psáno pro MF Dnes, 19. 3. 2019
