Také se zapojím. Když dnes zasedá výkonná rada strany, aby rozhodla, jak potrestat neposlušného poslance, který setrvale hřeší svou pravdomluvnosti. Pevně věřím, že ODS Klause juniora nevyžene. V opačném případě ji nebudu volit.
Václav Klaus mladší je politik výrazný, kontroverzní a pro někoho těžko stravitelný. Ale je také velmi pracovitý, výborně píše a dokáže věci jasně a zřetelně pojmenovat. Pravda, někdy až příliš zřetelně.
Školství skutečně rozumí, i díky němu se situace v rezortu zlepšila. Postavil hráz mezi šílenými nápady (či politickými zadáními), které prosazovala ministryně Valachová a další oranžové dámy (dvouleté děti do školek, celoplošná inkluze, obědy zadarmo i unifikovaný kolos státní maturity). A jednal. Možná není vše pro laickou veřejnost viditelné, ale učitelé jisté změny zaznamenali. Ostatně i kvůli osobě Václava Klause juniora mnozí ODS v posledních volbách dali svůj hlas.
Vedení ODS evidentně vadí především Klausova protiunijní orientace. Netvrdím, že některé jeho výroky nejsou hodně opepřené, ne se všemi člověk musí souhlasit, ale žijeme ve svobodné zemi a ODS se hlásí k pravicovým hodnotám. Tam patří i respekt k odlišným názorům. Strany, které vylučují z ideologických důvodů, které sklouznou k heslu "Kdo nejde s námi, jde proti nám", patří do jiného politického spektra.
Hodně teď frčí historické paralely. Jsou vždycky ošidné, protože srovnávání minulých hrůz se současností vlastně hypoteticky předjímá budoucnost. Přesto jsou hojně a nevhodně používány, přitáhnou pozornost k danému problému a spustí vlnu rekcí. Téhle módě trochu podlehl i Václav Klaus jn., kvůli jednomu přirovnání z dob nacistické okupace už sodu dostal, za kritiku Macronovy vize Evropy jistě další facky přiletí. Ale když jsme u těch přirovnání, který výrazný politik se v poslední době vyhnul srovnání s Adolfem či Josefem Visarionovičem? Rysy neslavných diktátorů už mnozí viděli u Trumpa, Putina, Zemana i Merkelové, naposledy minulý týden prohlásil senátor Tomáš Czernin v rozhovoru pro Reflex, že Babiš mluví jako Hitler, toho že lidé také demokraticky zvolili. Možná by byl bez těch příměrů jazyk politiků čistší a přehlednější.
Nicméně když jsme u těch paralel a vzpomínáme na neslavné výročí nacistické okupace, ráda bych připomněla politika, který se před osmdesáti lety výrazně názorově rozcházel s lídrem své strany a měl velké problémy situaci ustát. Tím lídrem byl Neville Chamberlain, zlobivým poslancem Winston Churchill, který předtím deset let zedničil a maloval na Chartwellu. Neřízená střela Winston ležel mnohým v žaludku, zastánci smíru s Německem tehdy doufali, že se po přijetí premiérské funkce v květnu 1940 znemožní sám.
Jak to dopadlo, víme. Jak by to dopadlo, kdyby u britských konzervativců tehdy převládla touha smířit se s Hitlerem (a že byla hodně silná), si raději ani nechceme domýšlet.
Nechci tvořit další paralelu. Pouze chci říct, že zdravá pravicově orientovaná strana, kterou chci volit, má sdružovat a unést i politiky provokativních a kontroverzních názorů. Ve skutečné krizi se jí mohou hodit.
