Juliána žije sama v malém bytečku vysoko u trati. Živí se psaním pohádek. Tedy živí, občas nějakou tu pohádku prodá a má pak chvíli co jíst. Psychologii začala studovat nejdříve ona. S nadšením a odhodláním. Ale několik měsíců před promocí školu náhle opustila.
„Už té legrace bylo dost, Karolíno. Tenhle šamanismus pozlacený pseudovědeckým altruismem mě živit nebude.“
Přišla za mnou jednou odpoledne na kolej, sama už v té době bydlela ve svém sovím hnízdě. Zrovna jsem dřela na zkoušku z klinické psychologie.
„Rysy patologické osobnosti,“ zaprskala navztekaně. „Hlavně si je všechny zapamatuj, sestřičko, ať při vyšetření nějakou nepřehlídneš.“
„Vždyť je to hrozně zajímavé! Lidská duše je tak složitá…“
„No ba! A ty ji za pět let prozkoumáš a staneš se dušologem. A budeš lidem říkat, co dělají dobře a co špatně, budeš jim radit, jak se vyrovnat s blbostí bližních i s tou vlastní, budeš je kárat a napravovat… .brrr. Exorcismus je etičtější!
„Juliáno, co se ti stalo?“
„Mám krizi. Existenciální. Odcházím ze školy.“
„Co blázníš! Dopíšeš diplomku a máš státnice!“
„Nedopíšu.“
„Cože?“
„Žádnou diplomku dopisovat nebudu. Končím. Zavírám krám.“
Juliána patřila na katedře k nejnadanějším. Miláček učitelů i externích odborníků.
Právě byla u jednoho na praxi. Tedy u jedné. Zprvu se tetelila jak nevěsta čerstvě po líbánkách.
„Neskutečná ženská! Chytrá jak opice. Čte mi myšlenky z hlavy, ani nemusím dokončovat věty… “
Pak její spokojenost začala skomírat.
„Je dobrá,“ říkala lakonicky. „Jen trochu moc … invazivní?“
Nechápala jsem. Juliána nakrčila nos a legračně začenichala.“
„Taková neodbytná. Zalezlá ve vlastní pravdě jak šnek v domečku. Víš, většina lidí myslí ve vzorcích, tohle se může, tohle nesmí, takhle se chová doktor, takhle učitel, takhle vdaná ženská s dvěma dětma… ty vzorce jim pomáhají v orientaci. Ale psychiatr by ve vzorcích myslet neměl.“
Namítla jsem, že paní doktorka určitě ví, co dělá. Že má obrovské zkušenosti. Že by se Juliána od ní měla učit, ne její metody kritizovat.
„Dík za radu, sestřičko. Vezmu si ji k srdci!“
Víc o své praxi nemluvila.
A teď najednou bum bác, konec se školou. Bez vysvětlení.
Chtěla jsem té doktorce tenkrát zavolat, ale nějak se mi to vykouřilo z hlavy…
S Taťjanou jsem se seznámila v Chorvatsku, v malém kempu poblíž Makarské. Mohlo jí být tak o deset let méně než mně. Krásná ženská, dvě děti, kluk a holka. Ve vedlejším karavanu bydlel s rodinou její starší bratr Saša. Maminka měla zřejmě ráda Oněgina.
„Mámu si pamatuju dobře, ale vzpomínky trochu blednou,“ vyprávěla mi jednou večer u vína. „Bylo mi deset, když se to stalo.“
Tragická historie. Otec se s matkou rozvedl. Obvinil ji z hysterie. Soud sice přiřkl děti matce, ale otec o ně vytrvale a zdatně bojoval.
„Dost před námi mámu pomlouval. Já ho milovala, navíc měl dům, auto, máma byla chudá, unavená, vystresovaná. Pak přestala spát…“
Pod námi se rozprostírá temná hladina moře, proti nám blikají světélka na Hvaru. Dolévám víno.
Taťjana vdechne teplý slaný vzduch a povzdechne si…
„Tady to máma milovala. Byla tu nejšťastnější. Celý rok se připravovala na léto … ještě ten rok před tím tady s námi byla. Koupila mi tu barevný šátek, mám ho dodnes schovaný…“
Z vedlejšího karavanu se tiše vykulí její bratr Saša. Žena a děti mu usnuly, jestli tedy může přisednout.
„Vzpomínám na mámu. Tohle je její kemp. Ona nás sem naučila jezdit.“
Saša smutně přikývne.
„Jo, byla tu jako doma.“
„Víš, paní Karolína je psycholog. Tak mě napadlo povědět ji tu naši rodinnou historii. Neveselou.“
V Sašových očích se mihne nedůvěra.
„Psycholog?“
„Mám soukromou ordinaci. A jednou týdně bývám na psychiatrické klinice. Snažím se pomáhat lidem…“
„Naši maminku posílal otec k psychologům pořád. Byla trochu zvláštní. Viděla věci dopředu a ty se pak staly. Jenže je viděla moc dlouho dopředu.“
„Chcete říct, že byla jasnovidec?“
„Ne, to ne. Jen … poznala, když něco nebylo dobře. A zlobila se kvůli tomu. A lidi se zase potom zlobili na ni. Nechápali, co se jí pořád nelíbí. Takový věčný začarovaný kruh…“
„Možná byla příliš úzkostlivá… nebo měla nějakou panickou poruchu. To jsou mírné diagnózy, často pomůže terapie, v těžších případech posílám pacienty ke kolegům psychiatrům pro nějaká antidepresiva…“
„Neměla poruchu. Měla pravdu.“
„Vždycky?“
„Víceméně ano. Hodně jsme si spolu povídali… většina z těch jejích předpovědí se vždycky splnila. Jenže právě tohle lidi neodpouštěj… .“
Saša se odmlčí. Taťjana pozoruje temnou hladinu moře. Pak se přidá i ona.
„V létě byla smutná. Unavená. I tady u moře. Přijeli jsme a … řekla nám, že nás vezme k lékaři. Psychiatrovi.“
„Měla pocit, že potřebuje odbornou pomoc. Zdálo se jí, že nám ten věčný rodičovský souboj ubližuje.“
„To od ní bylo velmi rozumné,“ podotýkám. Nechci sourozencům bourat jejich skleněnou pyramidu iluzí, snů a vzpomínek.
„Vzala nás k jedné doktorce,“ pokračuje Saša. „Vypadala hrozně rozumně, taková dáma v letech. Na všechno měla odpověď, všemu rozuměla…“
„Vůbec jsem se jí nebála. A všechno jsem jí řekla. O mámě, o tátovi…“
Sourozenci zmlknou. Saša je náhle brunátný, Taťjana vyděšená. Nechápu tu změnu nálady, když večer tak příjemně ubíhá…
„Chceš poodhalit roušku tajemství?“ zeptala se mě jednou Juliána skoro koketně.
„Co mi budeš vyprávět?“
„Příběh jedné pacientky…“
Zvědavě kouknu na Juliánu. Píše pohádky, reálným příběhům se dlouho vyhýbá. Ty patří do mých kompetencí, namítnu.
„Dobře, jak chceš. Tedy pohádku.“
Juliána se pohodlně usadí do polštářů.
„Byla nebyla, jedna opuštěná matka. Dvě děti. Vzteklý otec.“
„Proč vzteklý, když ji opustil?“
„Takhle se pohádek nikdy nesmíš ptát, Karolíno. Ber, co ti nabízím… Tak tedy, otec, matka. Mužský a ženský princip. Rozum a intuice. Věčný svár. A jedna – řekněme – vědma? Kterou matka požádala o pomoc. A která…"
„Juliáno?“
„Dál… jsem to zapomněla. Dál už to není pohádka.“
„Všechno jsem jí o nás řekla. Pak k ní šla máma sama, asi za týden.“
Taťjana už nechce vyprávět. Saša je starší, víc si pamatuje.
„Vrátila se úplně zničená. Nechtěla mluvit, jen brečela a spala. Ptal jsem se jí, co se stalo. Co jí ta doktorka řekla. Pak jsme jeli na víkend k tátovi. A když jsme se vrátili, tak…“
Moje sousedka z karavanu má v očích slzy. Mlčky a něžně bratra pobídne…
„Vypadala, jako když spí. Ležela na pohovce v obýváku, oblečená v černé sukni a bílé košili. Už nespala…“
Saša do sebe naráz vlije obsah skleničky.
„S tou doktorkou jsem nikdy víc nemluvil. Bylo mi šestnáct. Chtěl jsem ji zabít.“
„Přece nevíte, co se stalo. Jestli se něco stalo.“
„Vím jen, kde měla ordinaci. A jak se jmenovala.“
Pak se mi zpříma podívá do očí.
„Možná by vás to taky zajímalo. Profesionálně. Můžete se třeba zeptat, až jí někde potkáte...“
„Juliáno, mohla bys mi dovyprávět jednu pohádku?“
„Tu o orlovi?“
„Juliáno, než jsi skončila s psychologií…“
„S tím veselým pošťouráváním v lidských duších? Které je třeba obnažit, označkovat a znormalizovat?“
„Juliáno, ta pacientka. Dvě děti, vzteklý manžel…“
„A vědma.“
„Byla to ona? Byla to ta psychiatrička, cos u ní dělala praxi?“
Juliána sedí a tiše pozoruje své okousané nehty.
„Vím, že bys neměla mluvit. Mohu jí zavolat a zeptat se…“
„A co myslíš, že ti řekne!“
„Pohádku?“
„Dobře. Dovyprávím ti ji.“
Juliániny široké barevné kalhoty připomínají róbu bájné Šahrazád. Slova se odlupují jedno od druhého jak plátky hořké mandarinky.
„Přišla za ní úplně vyčerpaná. Fyziky i psychicky. Plná strachu, oprávněného, plná pochybností. Seděla jsem na židli a mohla jen pozorovat. Ona jí ukolíbala. Zbavila strachu. A potom, když ta smutná ženská chtěla poradit, vybalila na ní ty diagnostický žblepty. Rozbor patologických příznaků – tenze, agresivita, přebujelá fantazie. A řekla jí… řekla jí…“
„Co jí řekla, Juliáno?“
„Řekla: „Víte, že jsou ty děti na některé vaše projevy alergické?““
Juliána ještě zvládne dramatickou pauzu.
„Maminka se rozbrečela. Potom odešla…“
„A kvůli tomu… .“
Ale Juliána už má zase nepřítomné oči. Její neklidné prsty soustředěně hnětou zbytky rozměklého vosku, který líně stéká po velké fialové svíci na bílém rokokovém stolečku.
„Karolínko, chtěla jsi pohádku. Byť s neveselým koncem. Možná bych mohla načít druhou, dlouho ji v hlavě přemílám…"
Moje sestra Juliána je skutečně zvláštní. Projevují se u ní jisté patologické rysy – přebujelá fantazie, nečekaná agresivita, představy o telepatických schopnostech…
Ale já těžko mohu diagnostikovat svou vlastní sestru. Mám sice vystudovanou psychologii, ovšem ve své rodině se snažím být přísně objektivní.
Profesionalita je nejdůležitější. Všechno ostatní jí musíme podřídit.
zkrácená verze
