Na vzpomínkovou akci a odhalení pamětní desky k 17. 11. 1939 a 1989 přijelo pět prezidentů. Slávu zahajovali rektor UK Tomáš Zima a studenti. To ovšem pískající a bučící demonstranti na Albertově zřejmě nevěděli. Přišli si zařvat na Zemana - a řvali jako stádo na pastvě.
Šla jsem se synem v půl třetí na Albertov. Tam to před pětadvaceti lety v 16 00 začalo, tam jsem chtěla začít sváteční procházku.
Shromáždění na Albertově se nijak nepodobalo pokojné studentské demonstraci před pětadvaceti lety. Velkou část demonstrantů představoval rozeřvaný dav, který nepřišel poslouchat a vzpomínat, ale ječet, pískat, bučet a povykovat.
Demonstrace proti Miloši Zemanovi byla svolána na 11 00 na Národní třídu. Chápu, že měli někteří lidé potřebu ji navštívit. Chápu, že přišli za prezidentem, který nedorazil na Národní.
Nechápu ovšem, proč přišli jenom řvát...
Když začal mluvit jeden z prvních řečníků, ozvalo se za mnou hlasité zabučení.
"Můžete mi říct, na koho bučíte?" zařvala jsem za sebe.
"Na Zemana!" promluvil tlustý, nařvaný muž v letech (jak dobře já tyhle typy znám, už Čapek o nich psal...).
"Ne, na Vidima. Poslouchejte aspoň, kdo mluví..."
"My jsme ho přišli vyhnat," řval ten nařvaný. "Nám je jedno, kdo tam mluví, von tam nemá co dělat!"
"Ale nám to není jedno!" zaječela jsem na toho nařvance. Nebyl tam sám, několik bučících na mě výhrůžně zamručelo. Naštěstí se přidala paní v mém věku a decentně pronesla:
"Ale my tu vzpomínáme na rok 89, respektujte to, prosím."
Nařvanec za mými zády už nezabučel. Vypařil se na jinou pastvinu. Ale ostrůvky v davu ječely, pískaly a bučely dál.
Studenty a rektora jsme slyšeli velmi sporadicky. Prezidenta Zemana jsme neslyšeli vůbec - štve mě to, protože jsem se se synem vsadila, že se za své výroky o "běžné" demonstraci ze 17. 11. 1989 a "dědcích z Lidových milicí" alespoň trošinku omluví. Neomluvil.
Prezidenty Polska, Slovenska, Maďarska a Německa dav mluvit nechal. Dokonce i minutu ticha držel a hymnu zazpíval. Hurá!
Musím říct, že se mi to dnes na Albertově nelíbilo. Řvoucích fotbalových fanoušků se odjakživa bojím.
Přenést demokracii do ulic je vždycky nebezpečná a riskantní záležitost. V roce 1989 byly demonstrace mimořádně mírumilovné a koordinované.
Dnes na Albertově jsem viděla jejich pravý opak. Vskutku, důstojná oslava...
Související články: (zobr) (zobr) (zobr) (zobr)
