„Ahoj mami. Mám se dobře, jen ti chci říct, že jsem v nemocnici, mám zlomenou nohu a urvaný jedno ucho! A taky jsem se trošku přiotrávil večeří a mám nějaký divný vředy na jazyku…a mami, jaký je přesný význam slova epidemie?“
Zařvu. Zaječím. Začnu se zoufale domáhat podrobnějších informací a na druhé straně se ozve radostný řehot. Můj veselý syn si rád střílí z hloupé a důvěřivé matky.
Za tyhle kanadské žertíky mívám chuť strčit mu hlavičku do medu a hned potom do mraveniště! Vykoupat ho v nočníku! Urvat mu u košil všechny knoflíky a džíny ozdobit vystříhanými srdíčky a kačenkami!
A jednou to udělám, Jáchyme! Ber to jako poslední varování! Další podobný pozdrav a budeš mít místo šatníku skříň plnou záplat a vystřihovánek!
Chumův smysl pro humor je pověstný. Nejvíc jsem se nasmála před loňskými prázdninami.
„Chume,“ ptala jsem se ho každý týden od velikonoc, „je ve škole všechno v pořádku?“
„Hmm, jo,“ odpovídal nezúčastněně. „Nemáš jiný starosti?“
„Chume, ptala jsem se tři týdny před koncem školního roku, „nemáš nějaký problém?“
„Ne, proč?“ divil se dotčeně, „ty snad jo?“
„Chume,“ zeptala jsem se týden před vysvědčením, „nepropadáš náhodou z fyziky?“
„Jé mami,“ zaculil se na mě jak sluníčko, „a jak si to tak najednou uhodla?“
Možná jsem v té výchově někde udělala chybu. Možná jsem měla být víc autoritativní. Nevím.
Vím jen, že Chum je …prostě Chum. A že ho máme rádi. Jiného si v hypermarketu nekoupíme. Je dobrosrdečný a velkorysý a občas docela inteligentní a vždycky chrání slabé a utlačované a…
Zvoní mobil. Jáchym. Můj chlapeček roztomilý. Skoro osmnáctiletý. Asi se chce zeptat, co mu maminka uvařila k večeři.
„Ahoj babi! Přijedu pozdějc, jo… doprovodím ještě Kačku domů.“
„Jasně. Přijeď, v kolik budeš… CO? Babi? Jaká babi? Řekni to ještě jednou, ty kolohnáte! To je nějakej novej vtip? Chceš zkoušet, co vydržím? Nastříhám ti boty do knedlíků! Udělám z tebe sekanou, jestli tu babi okamžitě neodvoláš!“
Cvak! Jdu hledat ty nejostřejší nůžky v celé domácnosti.
Bude slavnost postřižin…
