"Můžeš být v klidu, Tomáši, zatím tady šéfuje místodržící Coudenhov, my si rozdělujeme křesla. Až se domluvíme, dáme Ti vědět. To víš, takový projekt tu zatím nikdo nevyzkoušel, je to veliká odpovědnost."
Kokardy, jásot, na praporu prapor..." psal 29. 10. Viktor Dyk v opojení z pádu "žaláře národů". Před čtrnácti dny byla necelá polovina národa opojena z vítězství nad druhou polovinou. Bouřlivé oslavy, u nás na vsi s ohňostrojem.
Vítězství s sebou přináší i očekávání. Očekávání nových začátků, nových postupů, nového povětří. Od vítězů voleb očekáváme, že se ujmou své role vládců alespoň ve slovní rovině. Jistě, máme dosluhující vládu, která by už neměla dělat důležitá rozhodnutí, protože nikdy nemůže mít takovou autoritu.
Ale také tu máme vítěze.
A pandemii.
V normální povolební situaci je každému jedno, jak dlouho se bude vláda sestavovat, protože státní mašinka běží sama, ale v dobách pandemických to jedno není. Vyhlášky, rozhodnutí, zákony jsou potřebnější, protože našinci si sami neporučí. Zejména v naší zemi kverulantů.
Jedno srovnání. Poslední dva roky jsme v srpnu trávili několik týdnů v Chorvatsku, v malé dalmatské rybářské vesničce. Bez respirátoru vás tam nepustí do žádného vnitřního prostoru. Před týdnem jsem v Praze navštívila na FF UK přednášku profesora P. A. Bílka, který o mně rád píše nesmysly do A2. Literární teorie ve velké aule, tři sta studentů, kromě mě, hloupé venkovanky, všichni bez roušek. Odpoledne na hromadné akci podobná situace. Až se pandemie v Praze rozhučí naplno, budou z toho Pražané opět vinit neschopnou vládu, která nezakročila včas.
Přitom už dvacet dní rokují politické strany, které budou mít ve sněmovně většinu. Jejich kandidáti na ministerská křesla odmítají účast na jednáních staré vlády a tvrdí, že to není jejich věc, jejich odpovědnost. Pardon, ale čí je to tedy věc? Ona to snad není jejich republika?
Čistě hypoteticky, představte si, že by Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný nevydali 28. 10. zákon o zřízení samostatného státu československého a požádali Karla Habsburského, aby si v zemi ještě chvilku zakraloval. Oni by zatím rokovali a ladili programy s Kramářem a Benešem v Ženevě a psali Masarykovi: "Můžeš být v klidu, Tomáši, zatím tady šéfuje místodržící Coudenhov, my si rozdělujeme křesla. Až se domluvíme, dáme ti vědět. To víš, takový projekt tu zatím nikdo nevyzkoušel, je to veliká odpovědnost."
Tušíme, co by jim Masaryk, tehdy ještě nikoli prezident, odpověděl. My máme v tuto chvíli prezidenta nemocného a pandemie se neporoučí jako rozložené mocnářství. Jsme na tom neporovnatelně hůř. A pokud Vás už přešla kocovina z té oslavy po volbách, přečtěte si zásadní sloky z Dykovy Písně noci 29. října. Je i o vás. Je o nás všech:
"Kokardy, jásot, na praporu prapor.
Srdce se v dálky rozletí.
Jak je to krásné, překonati zápor
a býti, růsti, stavěti!
Leč všichni vy, jichž srce pýchou zhrdla,
jež opíjí dne oslava:
Poslyšte výkřik z básníkova hrdla.
Boj teprve nám nastává!
Boj se sebou, se všemi zlými pudy,
se sobectvím, jež vede v sráz.
Nezapomeňte na svých otců bludy,
nezapomeňte běsů v nás!
Vichřici strašnou ještě slyším skučet.
Chraň, čehos' nabyl, vlastní říš'.
Čas není, bratři, připravovat účet
jejž rodné zemi předložíš!
Ne na svůj zájem, ale na budoucnost
hleď v moři krve prolité.
A nebude-li v srdci čistá vroucnost,
jak uhájíme dobyté?"
PS: Diskusi kvůli státnímu svátku výjimečně otevírám.
